Říjen 2007

Když je mi smutno

25. října 2007 v 13:48 | Nika |  Básničky
Ahojky lidičky. Tak tohle je moje první básnička. Podle mě není moc dobrá, ale chtěla bych abyste mi napsali komentíky. Taky si nejsem v básničkách jistá čárkama. No snad tam nebude moc chyb. Doufám



Nika


Když je mi smutno

Když je mi smutno
chtěla bych zmizet
snad někam do výšin.

Není však nutno,
všchno ztratit
a zmizet navždy z očí
svých milovaných

Když je mi smutno
chtěla bych létat
ale pak se vrátit zpět.

Když se však někdo,
vydá zbytečně,
na svou poslední cestu
zmaří tím život všem.

Proto jsem vždycky,
když je mi smutno
v mé mysli uzavřená.
Myslím jen na to jak létám oblohou
a pak se vrátím celá.


Řětězák

24. října 2007 v 20:04 | Nika |  Nástěnka
Takže díky Breile se mi sem dostal řetězák.



Řetězák píšu poprvý a tak mi prosím odpusťte jsetli to mám špatně.

Každá osoba zveřejní pravidla před jejich seznamem, potom napíše 8 věcí o sobě. Na konci seznamu zadá dalších 8 lidí, co v budou pokračovat a oznámí jim, na jejich stránkách, aby si přečetli pravidla, aby věděli co mají dělat.



1) Mám strašně ráda Vánoce, Velikonoce jaro, podzim, zimu a léto. A víte proč? Protože máme prázdniny;-)

2) Myslím si že jsem trhlá. Ale ostatní (až na pár výjimek) o mně říkají že jsem tichá a to mně štve. Já nejsem tichá (aspoň si to myslím). Oni mě jen pořádně neznají....

3)Mám moc ráda kočky. Můj největší sen je dostat kočkodlaka.

4)Jsem strašně ulítlá na hudbě. Bez mých oblíbených písniček bych se nehla;-)

5) Strašně ráda čtu povídky z porstředí Harryho Pottera. Hlavně slaďárny. Ty mě někdy dovedou až k slzám;-)

6)Většinou mám dobrou náladu. Ale když už se něco zvrtne chtěla bych umět lítat. Uletět všem problémům, někam vysoko do oblak kde bych si užívala volnosti a dýchala krásný čerstvý vzduch.

7) Když jsem ve sprše tak si většinou zpívám.;-) Vždycky je to falešný. Ale když si nezpívám tak mě to nebaví;-)

8) Vždycky když nemůžu usnout koukám z okna do tmy. Představuju si jaký by to asi bylo kdybych se při " luně" měnila ve vlkodlaka. Stejně jako pan profesor Remus Lupin. ( Náměsíčník).

Kdo poslednímu bodu nerozumněl ať nezoufá. Pravý smysl pochopí jen pár vyvolených;-)


Tak už to mám konečně za sebou. Štafetu po mně získávají:
Beltrix, Tess, Ililik, Padfoot-Prongs, pasu-Hanka, Hayddé, Ylil, Ewilan
Přeju hodně štěstí ;-)

Kapitola 6. Podivná návštěva

24. října 2007 v 18:39 | Nika |  To jsem já Katie
Nechci to protahovat. Jako vždy se omlouvám za chyby.

Nika



Nevěřila jsem vlastním očím. Znovu jsem se podívala. Byl to on.
"Katie" řekl a sledoval mě svým pohledem. Neodpověděla jsem. Mám určitě halucinace. Tohle není možný.
"Katie, tak odpověz. Co je s tebou?" řekl znovu a já už jsem neodolala.
" Já vím že jsem tě zklamala. Ale já za to nemůžu. Na Nevilla můžeš být pyšný ale na mě? Zkazila jsem pověst Longbottomů. Tak proč se chceš se mnou bavit? A navíc tohle určitě není skutečnost. Takže na tom nesejde." Řekla jsem smutně a znovu sklopila oči.
" Ale co to plácáš? Katie. Já jsem ti přišel říct že se na tebe vůbec nezlobím. A co víc? Jsem na tebe pyšný a mnohem víc než na Nevilla" řekl svým vlídným hlasem a usmál se.
" Cože? A jak jsem si to zasloužila. Celou dobu jsem žila v domnění že se na mě všichni zlobí, že jsem jako jediná v mrzimoru a ono tomu tak není. No to mě podrž." Řekla jsem zmateně a dál poslouchala.
" Ale Katie. Ty jediná si po mě zdědila jeden krásný dar. A můžeš na něj být pyšná."
" Cože? A jaký? Já nejsem nijak výjimečná. Dědo tohle není možný. Řekla jsem ještě zmateněji než předtím ,ale poslouchala jsem dál.
" Ty o tom nevíš? Máš přeci dar vidění. Tvoje "vnitřní oko" je naprosto dokonalé. Teď spolu mluvíme přes tvoje a moje schopnosti. Nejsem halucinace. Měla bys dojít za profesorkou Trelawneovou a o celém tomhle rozhovoru jí povědět. Může s tebou probrat tvoje schopnosti a pomoct ti je rozvíjet. Můžou ti být nadmíru užitečné. A také Nevillovi. Já už vím co se stane. A nebude to pěkné. Proto co nejrychleji zlepši své schopnosti a to co uvidíš pověz Nevillovi. Bude to velmi důležité."
Řekl a zmizel. Ještě dlouho mi trvalo než jsem se z toho vzpamatovala. Dlouho jsem přemýšlela jestli to nebyla opravdu halucinace. Nakonec jsem došla k názoru že bych měla opravdu jít za profesorkou Trelawneovou.
Rozhodla jsem se že za ní zajdu zítra. Dneska je toho na mě už trochu moc. Já a mít vnitřní oko? To opravdu není možné. Kde bych ho vzala. Asi po dědečkovi. Kde jinde. Ale podle mě to není možný. Jakto že se to u mě neprojevilo dřív? To je divné. Na druhou stranu je to super. Konečně jsem něčím výjimečná.
Ještě dlouho jsem přemýšlela onom záhadném setkání s dědečkem. Bylo už kolem desáté a já se rozhodla že si půjdu lehnout.
Nebylo to varování? Nestane se něco s Harrym? Proč bych to jinak měla říkat Nevillovi? Co když opět Voldemort zaútočí? Ne, to se nesmí stát. Ale co když se to stane? Budu to muset zjistit. A já už vím jak.
Skoro celou noc jsem měla podobné myšlenky. Nemohla jsem přijít proč mi to dědeček říkal právě teď. Vždycky jsem přišla na nějaké řešení , ale pak jsem ho hned zavrhla. Opravdu to bylo záludné.
Ovšem kvůli těmto okolnostem jsem nemohla vůbec spát. Snažila jsem se ,ale moje myšlenky mi pořád utíkali. To mě dokonale nenechalo usnout. Určitě si dokážete představit jak jsem ráno vypadala. Ještě štěstí že byla sobota.

Sranda

23. října 2007 v 20:16 | Nika |  Nástěnka
Ahojky lidičky. Kdo má rád srandu ať si utčitě tohle přečte.;-)



Dám vám sem odkaz na super pěvecký výstup. Zpívá Snape, Brumbál, Harry, Herminona a Ron.....potom také vy-víte kdo;-) Celé je to loutkové divadlo ,ale je to opravdu kousek Stojí to za to.



Kdo to chce vidět ať klikne sem



Potom mám pro vás další okaz. je to parodie na Harryho Pottera, ale počkejte až se na to kouknete. Spadnete smíchy ze židle.;-)



Můžete se na to kouknout tady



A poslední. To je počteníčko. Je to opravdu sranda. Přečtěte si obě části. ta druhá je bájo, super úža a já nevim co ještě. prostě sranda na maximum.

Tak už vás nebudu napínat. Odkaz je tady
Hlavně si přečtěte obě dvě části...

Kapitola 5. Michael

22. října 2007 v 22:06 | Nika |  To jsem já Katie
Takže zase jako obvykle. Nejsem si jistá čárkama, ale to snad nebude tak hrozný.

Přeju pěkný počtení a pls piště komentáře.

Vaše Nika


Večeře byla výborná. Ale já jsem se na to super jídlo vůbec nemohla soustředit. Pořád jsem myslela na opilého Filche a ješte po takové době jsem tomu nemohla uvěřit. Nepatrně jsem se celouvečeři smála. Ostatní si o mě mysleli bůh ví co. Byla jsem na školním trestu a když z něho příjdu mám unikátní náladu. Jak divné. To by ale museli všichni znát ony vtipné okolnosti. No nic. pořád jsem v hlavě cosi přemýtala a zadumaně odešla do naší solečenské místnosti.

"BAF" řekl Michael s pobavením v hlase. Za to já myslela že ho uškrtím. Lekla jsem se opravdu pořádně. Ostatně jak je mým zvykem. Já se lekám všeho a kohokoli. Takový šoky. To si fakt mohl odpustit.


"Tyyyy, Víš co si? Ty si.....no to slovo ještě nevymysleli ale to ty jsi a pořádnej. A nemysli si že se z toho vyvlíkneš." Ale on se jen smál a smál. Když jeho záchvat smíchu přestal začal něco drmolit, zatímco já jsem na něj házela zlé a otrávené pohledy.

"Ale ,ale tak školní trest se ti nelíbil? Já to věděl." řekl povíšeně. Zato teď jsem se smála já.

"Naopak...moc se ti to povedlo. A Filchovi taky. Jsem moc ráda že jsem tam šla. Mám zážitek na celý život.
Už vidím jak to barvitě popisuju holkám. .....A pak jsem tam přišla a Filch byl úplně na mol. A víte co říkal? Že ne? tak si na to radši sedněte a poslouchejte. Proč mě nikdo nemá ráád. Proč? A takhle tam skuhral celou hodinu..." řekla jsem a napodobila Filchův hlas.

Bavila jsem se a to hodně. Stránka se otočila. To on teď stál na místě a nebyl schopný slova.

"Ale, ale..panáčkovi to nějak nevyšlo co? Ale neboj ty mi to vynahradíš. Já vím. Ty máš svoje super skvělé kontakty. Tak čau, někdy přístě brouku.

Řekla jsem a odešla. On se na mě jen díval a pořád nebyl schopen cokoliv říct. Šla jsem rychleji a rychleji. Měla jsem strašnou potřebu se smát. Konečně jsem byla za rohem. A tam jsem se začala nehorázně smát. Nekonečný a neúprosný záchvat smíchu mě ovládnul. Už jsem nemohla ani stát. Jen jsem se bezmocně válela na zemi a totálně se řechtala. A představovala jsem si jak asi reagoval. Skoulela jsem to s ním parádně. To se musí uznat. Ale co když se mi to takhle dobře příště nepovede? Tak to bude katastrofa.

Konečně jsem se dostala do naší krásné mrzimorké společenksé místnosti a sedla do mého oblíbeného křesla. Tohle křeslo jsem měla velice ráda, protože mě provázelo radostí i strachem, nástrahami i legrací a vždy když jsem na něm seděla podařilo se mi vyřešit všechny možné i nemožné úkoly.

Zase jsem brouzdala svou pamětí. Čistila jsem si hlavu, ale zároveň jsem znovu zažívala všechny krásné i ty méně krásnější chvilky mého života.

Když najednou:

"Katie? Heeejj, Katie co je s tebou."

"Co? kdo ste?" otevřela jsem oči a uviděla jsem jeho.

"Pane bože, to snad ne." řekla jsem zeděšeně a skopila oči.





Kapitola 4. Školní trest

21. října 2007 v 21:08 | Nika |  To jsem já Katie
Tak Vám sem přidám novou kapitolku. Nějak jsem se nestihla kontaktovat s betou tak tam možná budou nějaké chyby. Ale snad to nebude tal hrozné.
Strašně moc vás prosím,jestli to někdo čte, napiště pls komentík. Já bych strašně chtěla vědět co si o tom myslíte a jak se vám to líbí či nelíbí.

Vaše Nika



Tak ještě pět minut a vydám se napospas osudu. Půjdu na ten spropadený školní trest. Dokážu si to živě představit.

"Ale ale slečno Longbotomová. Přišla jste pozdě. Mimochodem velmi mě těší.
Dnes mi pomůžete uklidit mi v mém kabinetě. Je to Vaše. A pořádně. Já to poznám. Mám to tady takhle už 13 let. Myslím že už by to chtělo změnu. Tak to tady pořádně vypucujte...ale ať vás ani nenapadne používat kouzla"
Škodolibě se usměje odkráčí bůhví kam.

Neee jestli mi dá tohle tak asi umřu...prosíím já tam nechci. Ale počkej, ten Michael si to odskáče. Ten uvidí. To jsem ani nevěděla že má takový vliv. Hmm podívejme na něho, na chlapečka. Sakra. Proti němu nic nezmůžu. Spropadenej, rozmazlenej zmijozelák. Grrr

Zatímco jsem takhle přemýšlela, čas ubíhal jako voda. Ani jsem si to neuvědomila ale už byl nejvišší čas jít za Filchem. Brr. Místo toho abych se zvedla a šla, jsem ve společenské místnosti seděla jako opařená a nemohla se hnout. Přemýšlela jsem. Vůbec jsem nemyslela na čas. Ale to co se stalo potom, to je doslova a do písmene noční můra. Já jsem usla.....takže jsem na školní trest přišla o hodinu později. Strašně jsem se bála.

Co mi sakra ten spropadenej Filch udělá? Mám školní trest a příjdu na něj o hodinu později.Pane bože.

"Ale ale vy jste opravdu přišla pozdě. Tak copak vám uděláme? Že byste mi pohohla krájet nožičky tarantulí? Nebo uklízet mojí léta pěstovanou plíseň? Co by se vám líbilo víc? Proč jste vlastně přišla o hodinu později než jsme měli ujednáno?"


"No víte, pane školníku já jsem usla." řekla jsem andělským hláskem a nevinně se usmála.

"Aha tak usla. jak originální. Za to Vás čeká trest nejvyšší. Půjdete ze profesorem Snapem. Ten už si s vámi poradí."

Konečně jsem se probrala z mých myšlenek a zjistila jsem že jsem u dveří Filchova kabinetu. Jsem dcerou smrti. Řekla jsem si zaklepala.

Nic. Klepu znovu a důrazněji. Zase nic. " Pane Filchi. pane školníku jste tam?" volala jsem

"Co?? Já jsem tady. " řekl opileckým hlasem a otevřel dveře.

"Konečně návštěva. Aspoň si budu mít s kým popovídat. Víte nikdo mě nemá ráda já jsem pořád sám. Nikdo mě nemá rád. Proč??"

A teklhe si stěžoval celou hodinu. Pak zjistil že už je sedm a musím jít na večeři. Pustil mě ze svého kabinetu. A já si oddychla. To byl zase zážitek. Filch byl opilej. Tomu snad nejde ani věřit. A jak skuhral že ho nikdo nemá rád. A on se diví? Já teda ne. Ale jsem docela ráda že nebyl pořádně při smyslech. Určitě by na mě řval a byla by to pohroma. Dnes jsem měla štěstí.

To už jsem ale došla do Velké síně a posadila se k našemu stolu.

Kapitola 3. Bradavická cesta

18. října 2007 v 20:07 | Nika, beta Aailyyn |  To jsem já Katie
Ahoj tak přidávám dlouho slibovanou kapitolku. ředem se omlouvám , ale takhle to asi bude vždycky. než něco napíšu než se dostanu na net a než se dohodnet s betou. Té taky moc děkuji za opravení.



Přeju pěkné čtení.....a pls komentíky



Druhý den ráno jsem se probudila a cítila jsem se velmi nevyspale, mrzutě a měla jsem špatnou náladu. Sešla jsem dolů na snídani a jen ztěžka jsem si vybavila události minulé noci. Když jsem si sedla k našemu havraspárskému stolu, už jsem věděla, co se včera večer odehrálo. Promnula jsem si oči a koukala do prázdna. Po chvilce jsem se konečně chopila snídaně. U toho jsem měla ale nepříjemný pocit, jako když mě někdo propajule pohledem. Otočila jsem se a uviděla jeho. Byl to ten Michael nebo jak to včera říkal. Zase mě chce otravovat, ale to si zkusí. Cha, jak mi včera vyhrožoval, že to práskne Filchovi a nic. Si myslí, že mu na to skočím...To určitě. Co si o sobě myslí ? Frajírek jeden nafoukanej. Ale já mu jednou ukážu co proto. Ještě dlouho jsem ho v duchu urážela a pomlouvala. Když jsem vstala nasadila jsem "sladký úsměv" a vyšla vpřed. Čekala jsem, že mě ten otravný had zase bude chtít obtěžovat, ale k mému překvapení dál klidně seděl u stolu a srkal svůj ranní čaj. Odešla jsem tedy spokojená z velké Síně. Ušla jsem pár kroků a najdenou jsem si vzpomněla na Lenku a jen mě zamrazilo. V tu chvíli jako by mě někdo zaklel. Nemohla jsem se hýbat, natož mluvit. Řekla jsem si v duchu: "Jak já jsem blbá. Moje kamarádka je v nebezpečí a já si tu jen tak stojím?? Co když ji mučí? Co když..." Ale to už jsem nedomyslela, protože mi najednou vytryskly z očí slzy. Při pomyšlení na moji kamarádku, mučenou a dokonce MRTVOU, se mi zvedal žaludek a chtěla jsem pryč, chtěla jsem ji zachránit. Ale jak? JAK??? Ona nesmí umřít, ne ne ne NE, v žádném případě. Lenka je statečná a umí se bránit. Ona nemůže být mrtvá. "NEMŮŽE !" zařvala jsem, z očí mi tekly slzy jako hrachy a polykala jsem je. Všechno mi bylo jedno. Nemohla jsem se s tím pomyšlením smířit. Prostě to není možný. Celou dobu jsem nepřetržitě plakala a byla jsem velice rozčílená. Nakonec jsem zjistila, že už se můžu hýbat a mluvit. Ododlala jsem se a šla jsem dál. Jen tak jsem bloudila po Bradavicích a hledala Brumbálovu pracovnu, když najednou... "Slečno, vy jste Katie Longbotomová?" "Ano, to jsem já. Co se stalo?" Nééé, Filch, co asi chce ? Mám takové neblahé tušení. Doufám, že ten zmijozelák neměl pravdu. Nééé ! "Prý jste včera v noci nebyla v posteli. Jak mi to vysvětlíte?" "No, já... Čekám....Ehmm.. Hmm... Já jsem byla no, totiž jáá..." mozek mi šrotoval ale já ne a ne něco pořádného vymyslet. Nakonec jsem vyrukovala s pravdou: "Šla jsem za profesorem Brumbálem." "To vás neomlouvá. Zítra přesně v 5 hodin odpoledne u mě. Máte školní trest. A těšte se. Bude to něco extra. Pro vás..."Jaká čest." řekla jsem s ironií a pobavením v hlase, ale zároveň jsem myslela, že se do země propadnu. Néé, tohle mi ještě scházelo... "A netoulejte se tu" řekl a odešel. Za rohem jsem ještě slyšela jeho brblání: "A ještě k tomu je drzá. kdo to kdy viděl." Vsadím se, že Filch chodil taky do Zmijozelu. Všichni jsou stejný. A ten školní trest, to bude určitě něco odpornýho. BRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR.

Kapitola 2.: Neznámá návštěva

9. října 2007 v 19:21 | Nika |  To jsem já Katie
Takže slíbená kapitolka. Tu druhou budu muset ještě dodělat. moc děkuji Aailyyn za opravu chyb.Nika

P.S. pls komentíky



"Lenko, Lenko, počkej ! Nebreč, nee, prosím, Lenko. Počkej ! Co ti ten hajzl udělal?" "Řekl, že jsem stejná jako mudlovský šmejd." "Cože ?? Tak to mu nedaruju. Kdo to byl ? Malfoy že jo ? No jo, kdo taky jiný ??"
Prásk ! Lenko, kde jsi, Lenko ? Lenkooo ozvi se ! Prohledala jsem celé Bradavice, ale Lenka nikde. To mě teda hodně vyděsilo. Myslela jsem si, že v tom má prsty Malfoy a ti jeho přívrženci. Ale stejně jsem hodně přemýšlela, kam mohla Lenka zmizet. Když už jsem byla na konci svých sil a málem jsem se propadla do depresí, v mé a Lenčině smůle vysvitlo světýlko. Půjdu za Brumbálem, ten bude určitě vědět, co a jak. Vstala jsem z ostele a šinula se po schodech dolů k našemu portrétu. Vyšla jsem na chodbu. Když v tom na mě nikdo syknul: "Sss, hej Katie !" "Co ? Kdo? Jak to?" "Pššt ticho." Pomalu, ale s klidem jsem vyndavála hůlku z mého hábitu, protože jak jsem si všimla, ten neznámý měl na sobě zmijozelský plášť.
"Kdo si a co po mně chceš ?"

"Jsem Michael. Přišekl jsem v dobrém, i když to tak nevypadá."

"Já vím o co ti jde. Chceš mě unést, jako jsi unesl Lenku. Ale to se ti nepovede.L

Jen slabě jsem mávla hůlkou aby viděl, že já se tak lehce nedám. Ihned ucouvl, čemuž jsem se divila. "Že by to přece jen nemyslel tak zle ?" proběhla mi hlavou myšlenka.

"Nee, s tím já nemám nic společnýho. Jak vidíš, tak jsem sice ze Zmijozelu, ale to neznamená, že jsem jako oni a navíc, ukázal rukou aby šla blíž a tlumeně řekl: "Já jsem..."

"Já vím kdo jsi, ty jsi Smrtijed a chceš mě zabít a nebo aspoň mučit." Celou chodbou proplouvalo šeré světlo a tak jsem se začala trochu bát.

"Tak to vůbec není. Poslouchej mě."

"Nebudu, já se se Smrtijedama nazahazuju."

"Já nejsem Smrtijed." řekl, potichu ale srozumitelně."

"Nééé a co teda?? Člen Fénixova řádu ??" řekla jsem s ironii v hlase, ale on jen přikyvoval a když jsem si to ho všimla vyvalila jsem oči:

"Cožee ?? Nedělej si ze mě srandu.. Na to ti neskočím. A jestli si myslíš, že mě omámíš nějakým tvým hozením vlasů, tak spadni na zem. Ne nadarmo mě vzali do Bradavic. Mám hůlku a dokonce ji umím i používat. To je co ?"

"Ale ale, slečna se nám rozčílila ? Jak roztomilé..."

Já jsem se rozčilovala a on se mi vysmíval. No je tohle možný ?? Ale co se divím? Vždyť je Zmijozel.

"Já vůbec nejsem roztomilá." S rozzuřeným výrazem jsem do něj strčila.

"Počkej, já to tak nemyslel... Katie. Tak přeci počkej !"

"Ne, už se s tebou nikdy v životě nebudu bavit. Co si o sobě vůbec myslíš ??"

Omlouvám se

9. října 2007 v 19:05 | Nika
Ahojky Lidičky.

Velice se vám omlouvám že jsem teď dva týdny nepsala , ale nejdříve nám nešel internet a pak jsem měla výměný pobyt s němkou a na psaní nebyl čas. Proto vám sem dám asi dvě kapitolky , které jsem stihla naspat.

Doufám že mi odpustíte.
Vaše Nika