Kapitola 3. Bradavická cesta

18. října 2007 v 20:07 | Nika, beta Aailyyn |  To jsem já Katie
Ahoj tak přidávám dlouho slibovanou kapitolku. ředem se omlouvám , ale takhle to asi bude vždycky. než něco napíšu než se dostanu na net a než se dohodnet s betou. Té taky moc děkuji za opravení.



Přeju pěkné čtení.....a pls komentíky



Druhý den ráno jsem se probudila a cítila jsem se velmi nevyspale, mrzutě a měla jsem špatnou náladu. Sešla jsem dolů na snídani a jen ztěžka jsem si vybavila události minulé noci. Když jsem si sedla k našemu havraspárskému stolu, už jsem věděla, co se včera večer odehrálo. Promnula jsem si oči a koukala do prázdna. Po chvilce jsem se konečně chopila snídaně. U toho jsem měla ale nepříjemný pocit, jako když mě někdo propajule pohledem. Otočila jsem se a uviděla jeho. Byl to ten Michael nebo jak to včera říkal. Zase mě chce otravovat, ale to si zkusí. Cha, jak mi včera vyhrožoval, že to práskne Filchovi a nic. Si myslí, že mu na to skočím...To určitě. Co si o sobě myslí ? Frajírek jeden nafoukanej. Ale já mu jednou ukážu co proto. Ještě dlouho jsem ho v duchu urážela a pomlouvala. Když jsem vstala nasadila jsem "sladký úsměv" a vyšla vpřed. Čekala jsem, že mě ten otravný had zase bude chtít obtěžovat, ale k mému překvapení dál klidně seděl u stolu a srkal svůj ranní čaj. Odešla jsem tedy spokojená z velké Síně. Ušla jsem pár kroků a najdenou jsem si vzpomněla na Lenku a jen mě zamrazilo. V tu chvíli jako by mě někdo zaklel. Nemohla jsem se hýbat, natož mluvit. Řekla jsem si v duchu: "Jak já jsem blbá. Moje kamarádka je v nebezpečí a já si tu jen tak stojím?? Co když ji mučí? Co když..." Ale to už jsem nedomyslela, protože mi najednou vytryskly z očí slzy. Při pomyšlení na moji kamarádku, mučenou a dokonce MRTVOU, se mi zvedal žaludek a chtěla jsem pryč, chtěla jsem ji zachránit. Ale jak? JAK??? Ona nesmí umřít, ne ne ne NE, v žádném případě. Lenka je statečná a umí se bránit. Ona nemůže být mrtvá. "NEMŮŽE !" zařvala jsem, z očí mi tekly slzy jako hrachy a polykala jsem je. Všechno mi bylo jedno. Nemohla jsem se s tím pomyšlením smířit. Prostě to není možný. Celou dobu jsem nepřetržitě plakala a byla jsem velice rozčílená. Nakonec jsem zjistila, že už se můžu hýbat a mluvit. Ododlala jsem se a šla jsem dál. Jen tak jsem bloudila po Bradavicích a hledala Brumbálovu pracovnu, když najednou... "Slečno, vy jste Katie Longbotomová?" "Ano, to jsem já. Co se stalo?" Nééé, Filch, co asi chce ? Mám takové neblahé tušení. Doufám, že ten zmijozelák neměl pravdu. Nééé ! "Prý jste včera v noci nebyla v posteli. Jak mi to vysvětlíte?" "No, já... Čekám....Ehmm.. Hmm... Já jsem byla no, totiž jáá..." mozek mi šrotoval ale já ne a ne něco pořádného vymyslet. Nakonec jsem vyrukovala s pravdou: "Šla jsem za profesorem Brumbálem." "To vás neomlouvá. Zítra přesně v 5 hodin odpoledne u mě. Máte školní trest. A těšte se. Bude to něco extra. Pro vás..."Jaká čest." řekla jsem s ironií a pobavením v hlase, ale zároveň jsem myslela, že se do země propadnu. Néé, tohle mi ještě scházelo... "A netoulejte se tu" řekl a odešel. Za rohem jsem ještě slyšela jeho brblání: "A ještě k tomu je drzá. kdo to kdy viděl." Vsadím se, že Filch chodil taky do Zmijozelu. Všichni jsou stejný. A ten školní trest, to bude určitě něco odpornýho. BRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 2. února 2011 v 16:22 | Reagovat

Mít trest s Filchem to je skoro za trest :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama