Únor 2008

Kapitola 4.: Metro

25. února 2008 v 20:03 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahoj, takže jsem sepsala další kapču k elfíkům. Doufám že se Vám bude líbít. Prosím o komentáře.
Díky, Nika.

Legolas seděl na prosté židli a pročítal jakousi starodávnou knihu. Společnost mu dělala jen malá petrolejová lampa, která mu mihotavě svítila a stůl, který kupodivu ještě stál. Četl, ale co chvíli vzhlédl od knihy a přemýšlel.
Udělal jsem správně? Zvládnu to? Co když udělám hloupou chybu a celý elfí národ mě bude proklínat? Co když zklamu?
Takto se sám sebe ptal ještě dlouho. Nakonec však přišel na radikální řešení. Doufal že tak vše vyjde. Snad.
Po dlouhém dni si konečně lehl do postele a s vědomím že jeho plán snad vyjde, usnul.
Za pár hodin ho však ve spánku přerušila jeho sestřenka Leonalida. Brečela. Legolas nevěděl co s ní je a pokusil se jí utěšit. Nechtěl být hrubý, když byla v takovémhle stavu, ale budit ho takhle brzy ráno nemusela. Když se mu konečně podařilo trochu jí uklidnit, sedla si a začala mu vyprávět.
"Víš, zdálo se mi, že zemřeš. Šel si zachránit tu dívku a zemřel si tam. Legolasi nesmíš tam chodit, prosím. Nechoď tam. Byl si mrtvý." Vzlykala a mluvila rychle na Legolase jako kdyby měl za 2 sekundy už odejít. Legolas však nehodlal ustoupit od toho, co slíbil královně elfů a se smutným výrazem chtěl vše sestřence vysvětlit.
"Já tam prostě musím, ať se děje, co se děje. Chápeš, to? Slíbil jsem to. Musím. A i kdybych zemřel. Svůj život už jsem prožil, malou stopu v dějinách jsem vyšlápl. Nebyla by mě škoda, věř mi."
"Jak tohle můžeš říct, Legolasi?"řekla, než se znovu rozplakala.
Bylo toho na ní moc. Nedokázala pochopit, proč to Legolas řekl. Takové nesmysly. On by měl být na světě nejdéle. On si to zaslouží. On snad neví, co mluví.
Vzlykala a stále se snažila Legolase přesvědčit aby nikam nechodil. On však vše odmítl. Asi po půl hodině už toho měl dost. Řekl Leonalidě, že se musí pořádně prospat. Za pár hodin má vyrazit a nemůže být nevyspalí.
Leonalida byla zoufalá, ale odešla. Nechápala jeho chování. Nechápala nic. Odešla do svého voňavého stromu a tam brečela až do rána. Bylo jí ho líto. Rozhodla se, že za ním půjde ještě ráno. Těsně před tím než vyrazí.
**********************************************************************************
Jak si to může vůbec myslet? Vždyť já jsem toho na světě udělal už dost. Nemyslím si, že jdu na smrt. Ale jsem zodpovědný za můj národ a chci dokázat, že to zvládnu. Možná s pomocí
, ale já i on to zvládneme.
Jak hodiny míjely Legolasův optimismus se ztrácel. Každou chvílí začal pochybovat a poté už byl naprosto zoufalý. Rozhodl se tedy vykonat svůj plán, kdyby bylo nejhůř. A teď podle něho už nejhůř bylo. On sám o sobě pochyboval. Vždycky když o sobě v minulosti pochyboval, tak mu nic nevyšlo. Věděl, že teď to bude stejné.
Zavolá svoje dvojče. Jistě, Lofim. Byli jednovaječní dvojčata. Lofim odjel do dalekého kraje do učení a na školy. Byl chytrý a vynalézaví. Nebyl tak odvážný jako Legolas. Avšak výborně se doplňovali. Nikdo o Lofimovi nevěděl, jelikož s ním jejich otec odjel hned po jejich narození. Legolas vyděl svého bratra asi jen dvakrát v životě, ale pokaždé to bylo jakoby se díval do zrcadla. Avšak byl velmi moudrý, ovládal fyziku, matematiku i chemii. Někdy věštil a uměl dobře čarovat.
Rozhodl se svého bratra zavolat. Poslal mu stručný dopis, o co žádá.
Bratře můj volám tě,
Drahé dvojče moje.
Volám tě já na pomoc.
Prosím přijď z dalekého Chvoje.
Vím, mam slavnou minulost
Proto se určitě ptáš, proč volám o pomoc.
Není to žádná ubohost.
Potřebuji tvou chytrost.
Jde o cely elfí národ,
Přispěchej a nemeškej.
A neříkej, že jsi marod,
Rychle k nám hned utíkej.
Napsal na kus pergamenu a poslal po stromech. Jejich barevné listí to k Lofim
ovi dopraví bezpečně a rychle. Doufal, že jeho bratr přijde co nejdříve. Sedl si opět ke stolu a četl tutéž knihu jako předtím. Byla o lidech.
**********************************************************************************
Konečně. Asi po 10 minutách jsem se dočkala. Metro konečně přijelo
a já nastoupila. Zabrala jsem si místo u okýnka a koukala ven z vlaku. Viděla jsem jen černé tunely, ale to mi nevadilo. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál.
Co když se k nim nedostanu? A co znamená to volání? Vůbec jsem nic netušila. Ale cítila jsem se líp. Jako kdyby chtěli, abych přišla. Jako kdybych byla žádaná. Připadalo mi to zvláštní. A krásné. Už se k nim těším. Musím se k nim dostat. Prostě musím. Snad mě tam něco zavede, hlasy nebo volání. Doufala jsem v to. Zavřela jsem oči a dál přemýšlela. Představovala jsem si sebe a jednoho, toho nejkrásnějšího a nejhodnějšího elfa, jak spolu stojíme u
oltáře.
"Berete si zde přítomného elfa?" Optal se oddávající.
"Ano" řekla jsem sladce.
A vy, berete si zde přítomnou zachránkyni elfů?"
"Ano" řekl také, krásně se na mě podíval a pak mě něžně políbil. Ach, jak to bylo romantické.
Poté mi dal na prsteníček krásný prstýnek upletený z trávy, který byl kouzlem upraven, aby se nikdy nerozpletl. Já jsem mu dala ten samý. Měli jsme na něm i květy jakýchsi pro lidi neznámých květin, které byli moc krásné. Jejich vůně byla krásná, ale i osvěžující a pronikavá.
Otočila jsem se na mého manžela a láskyplně jsem se na něho podívala. On mi pohled opětoval a opět jsme se políbili. Ještě mě držel v náručí a něco mi šeptal. Z ničeho nic se mnou začal cloumat.
"Probuďte se, slečno. Probuďte se." Cloumal se mnou řidič metra a já jsem se pomalu probouzela. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Krásná zelená krajina zmizela a já seděla ve špinavém metru. Ach, jaká škoda. Bylo to krásné.
Už jsem se dostatečně probrala a zjistila jsem, že místo na Dejvické, na které jsem měla původně vystoupit jsem na konečné stanici v liduprázdném vlaku. Tedy až na řidiče. Potichu jsem zaklela, vzala všechny své věci a vystoupila. Šla jsem na druhou stranu nástupiště a sedla si na lavičku. Přemýšlela jsem o svém snu a litovala jsem, že to není doopravdy.
Přijelo další metro, do kterého jsem nasedla. Bylo poseté čmáranicemi od sprejerů, různými odloženými papíry a novinami. Teď jsem se obzvlášť držela, abych neusnula.
Jako prevenci jsem vytáhla knížku a začetla se do ní. Tentokrát jsem v ní žádné peníze nenašla, škoda. Mohla bych mít na lepší letadlo. Konečně se ozval tlumený hlas. "Dejvická". Oznamoval všem cestujícím a několik z nich, včetně mě, se zvedlo. Vystoupila jsem a hledala východ z metra. Po několika hodinovém pobytu v metru jsem už zatoužila po čerstvém vzduchu. Když jsem vyšla zhluboka jsem se nadechla a začala hledat zastávku, ze které měl jet autobus na letiště. Zprvu jsem jí nemohla najít, ale po podrobném propátrání okolí jsem na ní narazila. Koukla jsem se, v kolik mi to jede a opět usedla na lavičku. Musela jsem čekat 45 minut. To potěší.
Po 5 minutách už jsem se nudila a tak jsem se rozhlížela kolem sebe. V rohu, skoro na konci ulice jsem nalezla internetovou kavárnu. Ihned jsem si nastavila na mobilu budík a vystřelila jako o život do kavárny.
Došla jsem tam, zasedla k prvnímu volnému počítači a ihned začala hledat stránky letiště. Naštěstí jsem je měla skoro hned a tak stačilo najít a zarezervovat si tu nejlevnější a časově dostupnou letenku.
Chvíli jsem hledala a potom jsem nalezla to, co jsem potřebovala. Dnes mi štěstí přálo. Letenka za 6 tisíc. To přesně mám. V duchu jsem se zaradovala. A ještě k tomu to letí za 4 hodiny. To je to nejlepší co mě mohlo potkat. Ihned jsem si letenku zarezervovala. Zbývalo mi ještě spoustu času a tak, když už to budu stejně platit, jsem se podívala na mé oblíbené stránky. Spoustu dalších kapitol. Samozřejmě že jsem se dívala na stránky s povídkami.
Jednu kapitolu jsem si stihla přečíst. Chtěla jsem číst další, protože to bylo šíleně zajímavý, ale musela jsem jít na zastávku. V peněžence jsem měla kromě 6ti tisíc asi dvě stovky v drobných. Vybrala jsem padesát korun a dala je panu provoznímu na stůl. Jen vzhlédl, pokýval hlavou a znovu datlil do klávesnice, jako bych tady vůbec nebyla. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a vydala se znovu na zastávku. Chvíli jsem čekala, asi 3 minuty, a pak autobus přijel. Byl přecpaný, skoro každé místo bylo obsazené, ale jedno, jedno jediné bylo volné. Pohodlně jsem si sedla a čekala, co pro mě dál osud přichystá.

Kapitola 8. Koště

25. února 2008 v 18:02 | Nika |  To jsem já Katie
Ahojky. Tak jsem po dlouhé době sepsala další kapitolku Katie. Je ale hodně krátká. Vůbec teďka nemám nápady o čem psát. Zvlášť Katie. Ostatní povídky mám docela promyšlené, ale tuhle...s tou nevím co mám dělat.
Jinak, tahle kapitolka je věnovaná Trinity, protože mě podporovala, abych napsala pokračování.
Jako vždy, prosím o komantáře.
Díky, Nika.

Stála jsem tam jako přimražená a nevěděla co dál dělat. Brumbál po mě chtěl vidění, ale já nebyla schopná ze sebe vydat slovo, natož věštbu. Po tom co jsem se dozvěděla asi před minutou:
"Konečně." Řekl Brumbál s vyděšeným a zároveň unaveným výrazem. " Musíme ihned vyrazit. Doufám, že Vám jde létání."
Jen jsem přikývla " A co se děje?" řekla jsem tak trochu nepřítomně a rozhlížela se kolem sebe.
"Pán Zla vymyslel nový plán. Zasvětil se do tajů starobylé magie. Dokáže vyvolat duchy mrtvých, které mu můžou radit. Už vyvolal Salazara Zmijozela. S takovou převahou nemáme šanci válku vyhrát. Nejen že už mu řekl spoustu svých postřehů a triků, ale učí ho létat bez koštěte a kouzlit jen nepatrnou myšlenkou na určité kouzlo. Myslím, že toho má Salazar v rukávu ještě mnohem víc. Musíme ihned zakročit. Musíš Nám pomoci. A to hned." Jeho vyčerpávající proslov doplňovala profesorka McGonagallová souhlasným kýváním a občas jakýmsi zoufalým vzdechem.
Zatímco jsem o tom ještě přemýšlela, profesor Brumbál dával další pokyny.
"Neville, Rone a Hermiono, musíte najít tyto žáky a učitele." Řekl a dal jim seznam jmen.
Profesor Snape, profesorka Trelawneyová, Dean Thomas, Draco Malfoy, Lenka Láskorádová, Lenka Thomasová, Monika Leonová.
"Ti všichni a my co tu jsme, musíme odletět do hlavního štábu Fénixova řádu. Budou tam s námi i členové Fénixova řádu. Také svolejte Brumbálovu Armádu."
" Potřebujeme co nejvíce lidí schopných se bránit a vymyslet kloudný plán bez různých nesmyslných mezer. Brumbálova Armáda odpovídá. Je to nebezpečné, ale něco podniknout musíme." Brumbálova ustaraná tvář vypadala ještě starší. Mluvil o věcech, které by se normálně bál vyslovit. Teď k tomu však byl nucen.
Všichni si vyslechli jeho slova a šli poslušně plnit své úkoly. Ron a Nevill se ihned rozeběhli do vyšších pater hradu, ale Hermiona šla pomalu. Musela za profesory a to se jí opravdu moc nechtělo. Nejdříve ten "nepříjemný učitel lektvarů" a potom "vnitřní oko větší smrt."
Nakonec se pomalu vydala po schodech dolů do sklepení. Zatímco se ona loudala, Velká síň se začala plnit žáky, kteří byli na seznamu a členy Brumbálovy armády. Všichni byli vyděšení a dychtili po vysvětlení co to má všechno znamenat. Když už byli všichni včetně profesorů u Brumbála začal vysvětlovat.
To mu zabralo asi 15 minut. Poté si vzal každý své koště. Spousta žáků si ho zapomněla v pokoji a tak se pro ně museli ještě vracet. Katie nebyla výjimka a tak spěchala do Mrzimorské věže.
Cestou se jí hlavou honilo spoustu myšlenek. Byla zděšená a překvapená. Jestli měla Trelawneyová pravdu, mohla by vše vyřešit, ale kdo ví, co si tahle " věštkyně" dokáže vymyslet. A co když pod tlakem Voldemorta a Zmijozela zemře ona, Nevill anebo dokonce Harry?
Nemohla na to myslet. Nemohla. Konečně doběhla do jejich společenské místnosti. Vyběhla schody a ocitla se v jejich pokoji. Byl útulný, ne příliš velký. Všechno zdobené modro - žlutou barvou.
Šla na jisto. Přesně věděla kde její koště je a tak jen dala ruku pod postel a zachytila ocas koštěte. Už ho vytahovala, ale v tu chvíli jí něco sevřelo ruku a nechtělo jí to pustit. Nevěděla co to je. Začala panikařit. Volnou rukou vytáhla z hábitu hůlku a vyřkla Lumos. Místnost se ozářila zářivým světlem, ale pod postelí nebylo skoro nic vidět. Katie nevěděla co dělat. Střílela různá kouzla pod postel, ale ani jedním se do něčeho co jí drželo, netrefila. Byla vyděšená a nevěděla co dál.
Najednou se za ní objevila zelená záře, zasáhla jí a ona bezmocně upadla pod postel.
*****************************************************************************
Jsou tu všichni?" zeptal se Brumbál. Žáků tam bylo mnoho a tak neměl moc přehled. Zdálo se, že ano. Všichni kývali hlavami a rozhlíželi se kolem. Brumbál se zadíval na Harryho. Viděl v jeho tváři "A kde je Katie?
Máš pravdu, Harry. Katie tady není." Souhlasil s Harrym Brumbál a spěšně odešel k mrzimorským do koleje.
*****************************************************************************
Za Katie se objevil známý Smrtijed, Lucius Malfoy. Chtěl pomoci svému pánovi a zbavit ho druhého cíle jeho zájmu. Katie. Vlastně, na ní už měla políčeno Bellatrix, stejně jako na jejího bratra Nevilla.
Podařilo se mu jí omráčit. Chytře to vymyslel tím provazem. Byl na sebe hrdý. Přešel k ní blíž. Toužil po tom na ní seslat tu jedinou kletbu. Jediné mávnutí hůlky a bylo by po veškerém strachu z vyzrazení jejich plánu. Jen ona ho totiž svými viděními může zjistit. Ta můra Trelawneyová nemohla na nic přijít. Byla úplně posedlá svým vnitřním okem, ale přehlížela to, že jen jednou se jí povedlo vysvětlit pravdu. Katie je jiná. Všechno co vyvěští je pravda.
Byl už u ní. Vytáhl jí z pod postele. Ovládl svoji touhu zabíjet a rozhodl se přenechat jí Bellatrix. Zakouzlil jakési složité kouzlo a naše milá Katie zmizela, jakoby se s ní slehla zem.

Jenn

24. února 2008 v 23:36 | Nika
Takže další spřátelení. Tentokrát s Jenn. Jí se moc omlouvám že to píšu až teď, ale měla jsem trošku víc napilno. Její stránky ještě moc neznám, ale koukla jsem na její novou povídku, která vznikla z jednorázovky a řeknu Vám, fakt dobrá. Super téma. Těším se na kapitolky. Určitě čtěte!!;-)
A najdete jí tady.

Další kolo soutěže

24. února 2008 v 23:06 | Nika |  Nástěnka
Tak a je tu nové kolo soutěže. Pro nedočkavce, kteří se nestačili zúčastnit té minulé jí dávám už
teď.;-) Takže pravidla stejná jako předtím. Moc se těšim na Vaše příspěvky. Kdo chce soutěžit ať píše do komentářů.
Díky, Nika.

Juicy

22. února 2008 v 19:29 | Nika |  Spřátelení
Ahojky. Tak jsem se zase spřátelila. Tenktokrát to schytala Juicy;-). Píše zajímavou povídku s názvem Irbis. Myslím že z toho vyleze krásné fantasy. Určitě to stojí za přečtení. Co jinak napsat? Vlastně jí ani moc neznám, ale doufám že postupem času se sejdem na ICQ a pokecáme. Určitě je fajn.



Najdete jí tady.

Určitě koukněte!!!!

Nika


Breila

21. února 2008 v 22:39 | Breila |  Nástěnka
Tak a tady je příspěvek Breili. Na ten Verličky si budeme muset ještě chvilku počkat.

Byla jedna dívka,
dávný v tom byl svět.
Křehká jako nitka,
zpropadený květ.

Slunce si s ní hrálo,
život mlčky probouzelo.
Na noc si pak mizelo,
hlavu krylo hluboko.

Bez světla paprsků byl v tom magyk,
měnila se v démonu vin za to klerik.


Byla jedna dívka,
motýlek malý.
Naděje jí svitla,
kvítek padlý.

Prokletí táhlo se stoletími příč,
natož aby zmizelo, v tom byl kříž!
Dívka tiše zoufala, listí opadává,
milý slíbil svobodu, ale pod zemí vychládá.

Bez světla paprsků byl v tom magyk,
měnila se v démonu vin za to klerik.


Byla jedna dívka,
historie minulá.
Trhala si kvítka,
propast zaniká.

Bouře přišla za dne, nikdo toho nečekal,
když projel vítěz krajinou, ihned zavolal.
Našel poklad dávno proklet klerikem,
přinesl hned řešení, vyřešené magykem.

Za světla paprsků byl v tom ten,
kdo slíbil odplatu a vyhrál jen.


Byla jedna dívka,
je tomu rok a půl,
Nyní sedí na trůně,
hlavu plnou snů.


Osud vlkodlačího srdce

21. února 2008 v 22:30 | Nika |  Jednorázovky
Ahojky, tak jsem sesmolila další věc. Asi mě zabijete, protože vždycky něco začnu a pak to nedopíšu, ale slibuju že se budu věnovat téhle, Katie i elfům.
Popravdě, tahle povídka měla být jednorázovka, ale kamarádka mě přesvědčila že bych měla psát dál. Co na to říkáte?

Jinak tahle povídka/jednorázovka je věnovaná vítězovi mé soutěže. Takže buď Breile nebo Verličce, která říkala že se zúčastní. Bohužel ještě nemá dopsáno a tak jsme se dohodli že to trochu prodloužíme.
pěkné počtení a pište komentáře..
Seděl v rohu místnosti. Kamenná dlažba byla ledová, ale to mu nevadilo. Rukama si objímal kolena. Mírně se rozhlédl kolem sebe. Viděl jen čtyři prosté stěny a jedno zamřížované okno. Sem chodil vždy, když se to mělo stát. Poté očima našel okno. Zahleděl se ven. Stmívalo se. Měsíc už byl vidět, ale jeho účinky na Remuse ještě nedolehli. Hleděl dál do částečné tmy a přímo do pohrdavé tváře měsíce. Toho zatraceného, nemilosrdného měsíce, přibývající Luně. Úplňku. Jak ho nenáviděl.
Bylo mu špatně, už byla úplná tma a on cítil, že za chvíli se to stane. Sedl si poh
odlněji a klidně vyčkával. Opět se zahleděl ven z okna, přímo na měsíc. Snažil se vypadat klidně, i když v místnosti nikdo nebyl. Nebo spíš chtěl sám sebe přesvědčit o tom, že už si zvykl a že je to rutina. Ovšem opak byl pravdou. V hlavě se mu míhali vzpomínky na ten osudný den, kdy byl ještě malý. Stal se vlkodlakem. Tou bezvýznamnou chátrou. A od té doby, každý měsíc trpěl. Měl smutný život, plný strastí a bolesti. Jen málo v jeho životě bylo krásné, i když on se snažil brát život optimisticky. Vzpomněl si na Tonksovou. Ach, jak ta ho dokázala podržet. Byla jeho štěstí. Zrovna nedávno se vzali.
Vzpomněl si také na Harryho. Syna Jamese a Lily. Vypadal jako on ale oči měl po mámě. Měl ho moc rád. Vždy si představoval, že jeho syn, bude také takový, jako je Harry. Bál se však jednoho. Aby Tedy nezdědil, jeho "chlupatý problém".
Vzpomínal a snažil se opět prožít ty šťastné chvíle strávené se svými milovanými. Stále hleděl z okna. Měsíc už byl zářivý a on věděl, co za pár minut přijde. Oči se mu zalili slzami. Od měsíce se však neodvrátili. Byl statečný. Začal to cítit. Už je to tady. Zase, zatraceně.
Stoupnul si a přešel doprostřed místnosti. Aby si při přeměňování do vlkodlačí podoby neublížil. Jeho oči se rozšířily, v nich byl strach a bolest. Odraz měsíce z krásných Remusových očí hrozivě mizel a za chvíli byli jeho oči šedivé a nelidské. Prsty se mu začaly zvětšovat a z nehtů se staly drápy. Oblečení se mu zpřetrhalo.
Za dveřmi se ozval rachot. Kdosi začal bušit na dveře. Remus byl ještě na půl člověk, ale už mu moc dlouho nezbývalo a byl by celý vlkodlak.
"Remusi, Remusi . Otevři, otevři, prosím. Prosím. Zapomněl si na svůj lektvar. Otevři, Remusi." Volala zoufale Tonksová. Při posledních slovech už zoufalstvím brečela. Slyšela prapodivné zvuky jeho přeměny. Byla opravdu zoufalá, nechtěla, aby její milovaný manžel trpěl. Věděla, že každý měsíc může zemřít. Nechtěla to, nechtěla.
" Remusi" ještě jednou zoufale zavolala a vzala za kliku. Bylo zamčeno, samozřejmě. Vytáhla hůlku, dodala si odvahy a odhodlaně se nadechla. Namířila na zámek a vykřikla Bombarda. Dveře se rozletěly. Vlkodlak jí ihned zpozoroval. Zpočátku se na chvíli zarazil. Snad jí poznal. Snad.
Dora ihned přiskočila k Remusovi a snažila se mu do jeho vlkodlačí tlamy ještě teď, i když už bylo pozdě, nalít lektvar. Snažila se ze všech sil, vlkodlak do ní však jednou tlapou strčil a ona se zapotácela. Upustila lektvar, který se rozlil. Chtěla utéct, ale nešlo to. Rozběhla se do rohu místnosti a vytáhla hůlku. Musela něco udělat, ale nechtěla ubližovat Remusovi. Její Protego, se neslo celou místností. Přes neviditelnou zeď mluvila klidně na Remuse.
" Jsi především člověk, nezapomínej na to. Uklidni se, Remusi. Vždyť víš, já jsem Dora. Tvoje Dora."
Remus jako kdyby pochopil, sklonil hlavu. Z jeho pootevřené tlamy odkapávaly sliny. Dora si oddechla. V tom se však její kouzlo zrušilo. Začala panikařit. Její hlavou se honilo tisíce myšlenek. Nechtěla ho zabít, ani mu ublížit. Nechtěla ani přijít o život. Než se rozhodla vlkodlak byl už u ní. Bylo jasně vidět, že lidská část Remuse se přemáhá, aby nic Doře neudělal. Teď ho ovšem ovládal měsíc a Remus s tím nic nezmohl. Bylo pozdě.
Vrhl se na ní a začal jí sápat. Tonksová zaječela zoufalstvím a bolestí. V jejích očích se zračil velký strach, ale i láska. Nechtěla takto přijít o život. Chtěla žít se svým drahocenným manželem ještě spoustu let. Hůlka jí vypadla z ruky. Snažila se, ale z rohu a ze spárů vlkodlaka se nevyprostila.
Vlkodlak jí nemilosrdně rozsápal. Slyšel její zoufalé výkřiky a volání. Nedával na
ně ohledy. Umřela, navždy zmizela z jejich světa. To si však jako vlkodlak neuvědomoval. Její zkrvavené a rozsápané tělo nechal ležet v rohu, došel doprostřed místnosti, vzhlédl k měsíci a poprvé za tuto noc zavyl.
**********************************************************************************
Po dlouhé a strašné noci se probral. Otevřel bolestivě oči. Bolel ho každý kousek jeho těla. Prohlédl celou místnost. Oči se zastavili v rohu. To co viděl, bylo jako nejhorší noční můra. Nemohl tomu uvěřit. Začal zoufale brečet a zjišťovat jestli není náhodou Dora ještě živá. Bohužel zjistil, že není. Navždy se odebrala do světa mrtvých.
Panikařil. Chodil dokola po místnosti. Brečel. Nakonec si lehl k jejímu tělu a objímal jí. V duchu se jí na sto tisíckrát omlouval.
Zabil svou nejmilejší, svou milovanou manželku. A svého syna.

Trinity

20. února 2008 v 21:00 | Nika |  Spřátelení
Tak jsem se opět spřátelila. Tentokrát je to moje kamarádka ze školy, Trinity. Je fakt super a má dobrý nápady. Zatím se svým blogem začíná, ale myslím že co nevidět tam bude mít hodně krásných kapitolek. Píše povídku poberti a korejská princezna. Je to opravdu zajímavý a stojí to za přečtení. DOPORUČUJU!!;-)
Tak a teď kde jí najdete, takže tady. Určitě se tam podívejte
Nika

Kapitola 3.: Legolas

16. února 2008 v 21:12 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Tak jsem napsala další kapitolu elfíků. Doufám že se Vám bude líbit. Prosím pište komenty.
Díky, Nika


Až teď jsem si uvědomila jakou jsem udělala chybu. Nevím kam jít, jak se do Brazílie dostat. Nejlepší by to bylo samozřejmě letadlem, ale letenka stojí minimálně 5 tisíc. A kdybych na tu letenku měla, nemohla bych si jít jen tak koupit. Určitě by už bylo vyprodáno. Měla jsem zůstat u Jany. Něco bych našla na internetu.
Jen tak jsem brouzdala městem. Sedla jsem si na nejbližší lavičku, vytáhla atlas a začala listovat. Našla jsem si mapu světa. Až teď jsem si uvědomila, když jsem to viděla černé na bílém, jaká je to vlastně dálka. To mi ještě víc zkazilo náladu. Proč se do Středozemě nemůžu dostat z kterékoliv země? To by bylo mnohem jednodušší.
Potom jsem nalistovala mapu České republiky. Jak jsem pře
dpokládala, nenašla se tam cesta na letiště.
Chvíli jsem koukala do atlasu a u toho dumala co dál. Potom jsem se zvedla, knížku s mapami uklidila a vydala jsem se dál. Jak jsem tak chodila ulicemi hlavního města, začalo na mě vykukovat sluníčko. Už nebyla taková zima. To mě potěšilo. Také už se začaly otevírat různé krámky. Našla jsem knihkupectví. Vešla jsem dovnitř. Bylo tam liduprázdno. Holt bylo ještě docela brzy. Šla jsem k regálu, kde měli mapy. Našla jsem přesně to, co jsem hledala. Podrobné mapy za malé ceny. Vzala jsem dvě. Jednu mapu ČR a jednu mapu Brazílie. S úsměvem jsem šla zaplatit.
"112, 50 prosím" ozval se hlas prodavačky. Vytáhla jsem peněženku a hledala peníze. Když jsem konečně vyhrabala zadanou sumu podala jsem jí peníze. Bylo to přesně. Vzala jsem si mapy a odešla. Opět jsem si sedla a otevřela mapu ČR. Dozvěděla jsem se kde je přesně letiště a kde se teď nacházím. Vydala jsem se na tramvaj.
Na zastávce bylo už pár lidí. Jeden bezdomovec spal na lavičce, ta
kže všichni ostatní lidé byli od něho co nejdál. Pak tam byli dvě paní, které musely asi hodně časně do práce. Podívala jsem se na jízdní řád. Zjistila jsem, že mě tramvaj doveze až na metro a potom už se na letiště nějak dostanu. Spokojeně jsem se usmála a koukla se, za jak dlouho mi to jede. Úsměv na tváři mi zmrzl a opět jsem byla v depresivní náladě. 15 minut? To tady mám čekat čtvrt hodiny? Se zbláznili ne? Myslím, že tu umrznu. I když bylo jaro po ránu bývalo docela chladno. Sedla jsem si na lavičku, která byla ještě volná. Vyndala knížku a začetla se do ní. Četla jsem to už nejmíň 5X, ale pořád to mělo to tajemství, neztratilo to dojem. A vůbec, prostě to bylo pořád krásné a dojemné.
Po osmi minutách jsem se nějak přestala na čtení soustředit. V hlavě se mi objevoval obraz jakési elfky. Nikde jsem jí ještě neviděla. Z žádné knížky nebyla. Zcela neznámá. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Možná že už se všeho blázním. Bylo by to docela možné.
Sklopila jsem hlavu a opět přejížděla očima řád
ky. Četla jsem dál. Po chvíli mě zase ten samý obraz v mé hlavě vyrušil. Jakoby mi chtěla něco sdělit. Nechápala jsem to. Byla taková vznešená a krásná, ale to bývají všichni elfové. Ale ona byla jiná, přemítala jsem.
Z mého přemýšlení mě vytrhl jakýsi rámus. Tramvaj přijela, konečně. Nastoupila jsem a zaujmula místo u okna, abych věděla, kdy mám vystoupit. Tramvaj se rozjela. Viděla jsem spoustu domů, někde nějaké stromy. Kolem tramvaje se míhalo nespočet různobarevných aut. Byli jsme na další zastávce. Kolem mě prošlo několik lidí, kteří si sedli do prázdných míst. Neustále jsem se rozhlížela, abych nezapomněla vystoupit.
"I. P. Pavlova" ozval se ženský hlas z hlásiče, a já sebrala svých 5 švestek a vystoupila z tramvaje. Záhadná elfka v mé hlavě se zatím znovu neobjevila. Zdálo se mi to divné, ale teď musím čekat všechno.
Vešla jsem do metra a prohledávala mapu. Zjistila jsem, že musím jet na Muzeum a přestoupit na Áčko. Potom vystoupit na Dejvické a jet autobus
em. Ufff, to bude cesta.
Vyhrabala jsem pár drobných a koupila si v automatu lístek. Po menších zápoleních s automatem mi konečně lístek vypadl a já mohla jít dál. Stoupla jsem si k nástupišti, kde mi mělo jet metro. Kolem mě stálo spoustu lidí a koukali na mě poněkud "zajímavým" pohledem.
V dálce jsem zahlédla mamku. A sakra budu se muset schovat. Jak jsem mohla být tak hloupá a jet takhle ráno, když ona jede metrem do práce. Pane Bože. Proč já?
Začala jsem panikařit. K mému štěstí už jelo metro. Snad jako první jsem do něj rychle naskočila a schovala se v davu. Bylo to docela těžké s tou krosnou, ale potom jsem dokonce našla i místo k sezení. Mamka nastoupila do vlaku na druhé straně a bylo po všem. Ufff, to jsem si oddychla. Kdyby mě našla tak nevím, nevím. Asi by to hodně špatně dopadlo. Pomalu jsem se uklidnila a vytáhla jsem si opět nějakou knížku. Byl to Harry Potter
. Ani jsem nevěděla, že jsem si ho tam dala. A dokonce poslední, sedmý díl. Na ten jsem se neuvěřitelně těšila. Teď jsem si ho konečně mohla přečíst.
Nejdřív jsem jen tak prolistovala celou knížku. Nevím proč, prostě to dělám vždycky. Když jsem byla už skoro u konce, otočila jsem dalších pár stránek a tam jako záložka byly jakési papírky. Koukla jsem se lépe a zjistila jsem, že to jsou peníze a nebylo jich málo. Rovné 2000. Chápete to? Co v knížce dělají 2000 KČ? To by mě teda zajímalo. Možná je tam mamka založila, když knížku kupovala. Nebo je tam dal úplně někdo jiný. Je mnoho variant a asi nezjistím tu správnou. Každopádně se mi to velice hodí. S tím co mám, mám asi 6 tisíc a to už by na nějakou letenku mohlo stačit. Zaradovala jsem se. Radost mě však přešla, když jsem se ohlédla kolem sebe a zjistila, že na mě kouká mnoho lidí a hypnotizuje teď už mé peníze, jakoby je chtěly přilevitovat k sobě. Okamžitě jsem vytáhla peněženku a strčila peníze do ní. Peněženku jsem si strčila do kapsy od kalhot, aby mi jí nikdo nemohl vzít. Právě včas jsem zača
la opět dávat pozor, protože už jakýsi hlas, který říkal: Muzeum.
Vystoupila jsem, nasadila si krosnu pořádně na záda a vykročila již hodněkrát vyšlapanou cestou k trase jménem A. Došla jsem na nástupiště a opět jsem se koukla na mapu. Nevěděla jsem, jakým směrem mám jet. Když jsem vše zjistila, sedla jsem si, jako už tolikrát v tento den na lavičku a čekala na metro, které mělo každou chvílí přijet.
**********************************************************************************
Kolem dokola se to jen hemžilo elfy. Bylo jich tu spoustu. Jen ti nejchytřejší. V čele seděla královna, vedle ní já a z leva od královny seděl Legolas. Kolem velkého dřevěného stolu sedělo ještě spousty elfů. Všichni si pošuškávali cosi o dané situaci a chystali se jí řešit. Po dlouhé odmlce Legolas prolomil jen šeptáním přerušované ticho.
"Já to zařídím" to bylo vše co řekl. Jen to…Je to možné? Ne, není. Vím je velice chytrý a zkušený, ale měli bychom to řešit všichni ne?
"Ale Legolasi, já vím, že jsi velmi moudrý, ale…"
Legolas skočil královně do řeči. "Má paní. Myslím, že to zvládnu. Mě zná, má mě ráda. Můžu jí sem dovést, poradit jí někdy, když to bude potřeba i znejistit. Když už tu bude, můžu jí ochránit, zajistit ubytování a stravu. Myslím, že když to nebudu schopen udělat, kontaktuju někoho moudřejšího, aby zasáhl, prozatím to nechte mě, prosím." Řekl svůj dlouhý proslov a ostatní jen valili oči.
"To byla pěkná řeč," královna se zamyslela " myslím, že by to mohlo jít, ale budeš nás informovat o dané situaci. A když se nám bude zdát, že to nezvládáš, budeme to řešit všichni."
"Souhlasím, Má paní" řekl, a aby stvrdil jejich dohodu poklekl a sklonil hlavu. Královna počkala, než se zvedl a potom mu podala ruku. V sále to zašumělo. Podala mu ruku jako sobě rovnému. To se nestává moc často. Vlastně vůbec. Legolas
s ní vděčně potřásl a opět si sedl.
"Tímto je dnešní schůze ukončena. Neodcházejte však domů, vy co bydlíte daleko. Zůstaňte tady, situace he teď velice složitá." Oficiálně řekla královna a ostatní jen přikývli.
*********************************************************************************
Doufám, že dnes budu mít klidný spánek. Teď se všeho ujmul Legolas a uzavřel s královnou jasnou dohodu. Všechno by mělo vyjít.
Myslela si Leonalida a ujišťovala se, že její bratránek všechno zvládne. Vždyť byl nejstatečnější z jejich rodiny. Věřím mu, já mu věřím. On to dokáže.
Vzala malou petrolejovou lampu a dala jí na noční stolek. Natřepala peřiny, rozpustila si vlasy a lehla si měkounké krásně provoněné postele. Ještě chvíli přemýšlela a potom zhasla lampu a její pokoj zalila černo černá tma. Asi po třech minutách usnula.
Dnes jí ovšem nečekala klidná noc. Jak ona si přála.
"Legolasi nechoď tam, prosím" brečela jsem a prosila ho. Držela jsem ho za ruku. Nechtěla jsem ho pustit. Oba jsme seděli. Měla jsem ztrápený výraz, ale on vypadal vyrovnaně. Byl zvyklý na války a bojování.
"Musím tam jít, ty to víš. Byla si u toho, když jsem to sliboval." Řekl smutně a krátce stiskl dlaň.
"Ale co můj sen? Přece víš, jak to dopadlo, tohle je přesně stejné jako ve snu." Vzlykala jsem a on mě obejmul.
"Nedělej si starosti. Nic z toho se nestane." Řekl chlácholivě a uvolnil svoje sevření.
"Ale vždyť se to právě děje. Legolasi ne, prosím tě, nedělej to." Prosila jsem ho a byla jsem už na pokraji svých sil. On se na mě jen smutně podíval. Pustil moje ruce, dal si luk a šípy na záda a vzal si nezbytné věci. Otočil se ke mně.
"Brzy nashledanou, sestřenko. A nestrachuj se o mě." Otočil se a vyšel ze dveří.
Za pár dní vesnicí kolovali zvěsti. Legolas prý padl v boji. Při záchraně oné dívky. Nemohla jsem tomu uvěřit, i když jsem to vlastně věděla několik dní předem. Ach, chudák Legolas. Ale vždyť za to můžu já, já to věděla, jako jediná a nechala jsem ho jen tak odejít. Na vždy odejít. Pořád jsem na tohle musela myslet. Brečela jsem. Z mých očí padaly proudy slz a nikdo mě nemohl utěšit. Jen já za to můžu. Já. Neměla jsem ho pouštět. Nikdy.
Po pár dnech jsem se konečně alespoň trochu vzpamatovala. Dostala jsem jeden dopis. V něm stálo, že zítra bude Legolasův pohřeb. U jezera.
Probudila jsem se. Byla jsem celá zpocená a do tmy jsem vzlykala. Pořád jsem opakovala jediné slovo: neee. Uvědomila jsem si, co se mi zdálo a okamžitě jsem se vydala za Legolasem.

Paige

16. února 2008 v 18:32 | Nika |  Spřátelení
Tak jsem se zase spřátelila. Tentokrát je to Paige. Píše strašně pěkný povídky. Zatím jsem u ní četla jednorázovky a jednu kapitolovku. Je to fakt super. A takový strašně dobrý téma. Určitě se tam koukněte.
Myslím že píše převážně v prostředí smrtijedů a jejich příbuzných. Teda jestli jsem to správně pochopila. Ale neděste se, je to napsaný moc krásně a s dobrým nápadem. Prostě super blog. A najdete jí tady.

Nika
P.S. obrázek pochopíte až si přečtete její povídky.

Neklikat!!!!!

15. února 2008 v 21:50
Tak sem se nechala unést a koukla sem se zase někam kam sem neměla. No jo no, holt zvědavost se nevyplácí. Doufám že tohle nikdo nečte. Ne že bych byla nějak extra pověrčivá, ale po schlédnutí tohoto hororu to sem radši dávám. Omlouvám se všem.
Nika
Taky tě přemohla zvědavost??!!!
Tak tohle si
musíš dát na svůj blog!! A pokud ho nemáš, tak si ho budeš muset udělat..................
..... A pokud si to i přesto na blog nedáš.... do 7 dnů zemřeš............


Heh, tak je tu den lásky

13. února 2008 v 18:14 Nástěnka
Ahoj Všichni.

Jak jste si jistě všimli, svátek zamilovaných,Valentýn, je za dvěřmi. Přeju Vám tedy, abyste si tento den užili tak, jak byste si přáli, podle vašich představ. Aby byl krásný, plný lásky, vyplněných snů a nadšení. Prostě všechno nejlepší k Valentýnu.
přeje Nika
P.S. Máte tady takový obrázek. Doufám že se vám bude líbít.
P.S.S. Doufám že se mnoho z vás súčastní soutěže. Máte čad psát do 20.2.

Kapitola 2.: Kniha

11. února 2008 v 17:09 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahojky. Mám tady novou kapitolku elfíků. Takže pěkně čtěte a až dočtete, písněte prosim.;-)
P.S. Možná tam jsou nějaký chyby. Musela jsem to sem dát rychle, protože mám internet jen na chvíli. Já je potom opravim, ale teď aby ste tady měli novou.
Nika

Přemýšlela jsem o tom, co budu dělat dál. Nevěděla jsem nic, kam jít, jak se tam dostat a jak cestu přežít. Přemýšlela jsem v pohodlné posteli u Jany a prohrabávala batoh. Nevím ani proč, prostě jsem potřebovala něco dělat. Myslela jsem, že najdu něco, co mi pomůže, ale nenašla jsem nic. Pokračovala jsem ve své činnosti ještě hodnou chvíli a zrovna mě napadlo, že ta elfka co jsem jí viděla ve snu, byla hodně podobná Arwen z Pána Prstenů. Také podobně mluvila. Okamžitě jsem vyhrabala již jmenovanou knížku a začala hledat informace o ní. Neviděla jsem v tom žádný moc velký důvod, ale nějak se začít musí. Listovala jsem a četla různé pasáže. Většinu jsem znala. Když jsem konečně narazila na něco zajímavějšího, Jana začala ze spaní něco huhlat a pak tomu bylo trochu i rozumět. Ihned jsem zhasla baterku a schovala knížku a blok a dělala, jako že spím. Nechtěla jsem ji probudit a nechtěla jsem aby viděla že po něčem pátrám. Rozespale si sedla a líně otevírala pusu. Z ní vycházely jakési zvuky. Pořád jakoby opakovala dvě slova, dokola až jí konečně bylo rozumět.
"Jdi tam, jdi tam, jdi tam". Říkala s mírnými přestávkami na nadechnutí. Každé vyslovené slovo znělo nutněji a nutněji a když jsem pořád nechápala, vzala mě za ramena a třásla se mnou. To už mě donutilo zareagovat a jako ve snách jsem řekla, že Ano, že tam půjdu. Až po chvíli jsem si uvědomila, že myslela ten les s velkými stromy. Vzala jsem blok a připsala další zápis.
**
"Má paní." Ozvalo se nedaleko. V krásném pokoji posetém četnými polštáři na zemi a krásnými barvami na stěnách se rozléhal její hlas, jakoby mluvila do mikrofonu. Její krásné hnědé oči, hleděli na královnu elfů a s prosebným výrazem rychle mrkala, protože už měla na krajíčku. "Bude to těžší, než jsem si myslela. Ona nemá elfské instinkty a proto jí většina věcí nedojde. Potřebujeme radu, potřebujeme někoho kdo je jako ona. Nebo alespoň podobný. Potřebujeme člověka, který námi nepohrdá. Naše silné výzvy k její nejlepší kamarádce na ní skoro vůbec nezapůsobily. Potřebujeme vědět, co na lidi platí, a to rychle. Ona je důležitá. Ona je naše naděje. "
"Ale já pořád nechápu proč?" zeptala se trochu nechápavě královna a pokynula Leonalidě aby se posadila. Podala jí šálek speciálního elfského čaje. Leonalida jej přijala a začala lahodnou tekutinu popíjet. Po pár minutách se trochu uvolnila a začala vyprávět.
"Víte, má paní, zdál se mi sen. Ve snu jsem běžela, co mi síly stačily. Dlouho a daleko. Po delší době jsem se dostala k jakémusi obydlí, bylo jen prostě vybavené ale vyvolávalo dojem domova. Pomatuji si, že takový jsme měli, když jsem byla malé elfátko. V tom snu jsem vešla dovnitř. Pořádně jsem si vše prohlédla a zrak mi padl na obdivuhodnou starou a mohutnou knihu. Šla jsem blíže a otevřela ji. Bylo tam mnoho stránek ale jen první byla popsaná.
Kniha stará a moudrá, schovává se pod křídly tvými. Chraň ji, jako život svůj. Nikdy nenech samotnou. Pořádně ji opatruj. Ona kniha, je jediná. Jediná svého druhu. Velké tajemství skrývá, musíš jí však dát pod duhu. Na ní závisí život tvůj a tvých milých bližních. Důležité poslání tebe čeká, proto nepodceňuj tuto zprávu. Každý kdo se jen tak leká, nemá moc být v právu.
"Nevím, co přesně to znamená, ale je to asi hodně důležité. Hledala jsem takovou knihu. Nikde jsem jí nemohla najít. Čekám každým dnem na znamení a další důkaz, s kterým bych mohla knihu najít."
"A co s tímhle má společného ta dívka?" Zeptala se ještě zmateněji královna a už měla i zmatený výraz.
"Víte, já jsem hledala tu knihu. Narazila jsem na jinou. Jmenovala se Dějiny elfského rodu, války, smíření a na co všechno všechny generace přišli. Zdála se mi docela zajímavá hlavně proto, že v ní odjakživa každý našel to, co potřeboval. Začala jsem tedy pátrat. Hledala jsem alespoň sebemenší zmínku o knize. Až jsem našla. Bylo to sice krátké, ale výstižné. Jediná kniha existuje, je důležitá velice. Kdo chce jí najít musí, mít od narození červené líce. Jak je známo elfové jsou většinou bledí a skoro žádný se za celý svůj život nezačervená natolik jako člověk. Hledala jsem dál. Našla jsem zmínku o lících červených neboli zardělých. Stálo tam: Líce nejvíce červené má člověk, elf se v tomto člověku nikdy nevyrovná. Avšak elf, zná všechny zprávy dobra a tak člověka vyhledá. Jednou bude potřeba. Bude mít rád elfy. Bude ochoten spolupracovat a zachránit náš rod. Neboť kdyby tak neučinil, odkázal by náš rod zkáze. "
"Drahý duchu lesů. To nesmíme dovolit!!" řekla rozhodně a zděšeně královna " A jak víš o té dívčině?"
"Já jsem byla na projížďce kolem Vzácného lesa. Můj kůň mě nesl a já se zaposlouchala do šumění stromů. Povídali něco o člověku. Že je důležitý. Ihned jsem si vzpomněla na tu knihu, a co jsem v ní našla. Naslouchala jsem dál a zjistila, že k nám chce přijít dobrovolně akorát, že nezná cestu. Musíme mu dát co nejvíc najevo kudy se má dát."
"Tak se ji vmísíme do mysli a přidáme jí tak myšlenku. Kudy má jít."
"To už jsem zkoušela. Udělala jsem pár opatření na vlastní pěst. Toto nevyšlo. Zjistila jsem, že ten člověk je dívka. A také kde se nachází. Byla u své kamarádky a té jsem, když to dívce nešlo, do mysli vložila myšlenku. Okamžitě to sdělení řekla dívce. Potom jsem se jí vnořila do snu. V noci byla více odolná. Řekla jsem jí jakési poselství. Opět nepochopila tak jsem poslední věc poslala opět její kamarádce. Bylo to nutné volání o pomoc."
"Hmm, schvaluji tvoje chování, ale jakto že si nikomu nic neřekla? Možná nám jde o život. Nevíme přesně co zkáza znamená, ale musíme udělat všechny opatření, která jsou možná. Proto začneme ihned svolávat nejchytřejší elfy." Na chvíli se odmlčela, asi spřádala nějaký plán.
"Rayetto?" zvolala a jedna prostá elfka přišla ke královně a uklonila se
"Prosím, pošli posla pro všechny nejchytřejší elfy, co jsou v naší vesnici. Nesmí chybět ani Legolas. Na to nezapomeň."
"Ano, jistě. Hned to bude." Odpověděla poslušně Rayetta a rychle odešla
Já jsem byla pouze vyvedená z míry z toho, proč poslala pro Legolase. Jistě byl to vznešený, moudrý a zkušený elf, který patřil do společenstva. Ale jak by nám pomohl v tomhle?
"Proč Legolas?" zeptala jsem se prostě a dívala se královně přímo do očí.
"Jak už si říkala, chce k nám přijít dobrovolně. A v tom to je. My víme, že o nás je napsaných pár knížek i ve světě lidí. A jaká je nejpopulárnější? Nejspíš Pán prstenů. Kousek našich dějin, které sepsal náš starý známý. Proto Legolase asi jistě zná. Musíme na ní zapůsobit všemi směry. "
Chvíli jsem přemýšlela nad jejími slovy a pak prostě odpověděla." Dobře"
" Budeme jí muset vyhledat. Ty jsi hlavní, ta která může hodně pomoci a také přispět. Teď se jdi pořádně prospat. Než přijdou všichni elfové bude to trvat celý den. Musíme počítač se vším. Nevíme, jak dlouho budeme vzhůru a bez spánku a tak teď načerpej síly."
"Jistě" řekla jsem, uklonila se a odešla.
**
Jak je to zvláštní. Jak zvláštní. Všechno se stalo najednou. Jakoby proutkem mávnul a přivolal nám pohromu, ale i záchranu a spřízněného člověka. Mám se bát? Nebo jen vyčkávat bez emocí? Je to toho na mě moc.
Konečně jsem ulehla do měkké postele provoněné sušenou trávou v mém obydlí. Bydlela jsem ve stromu jako většina elfů. Byl velmi vysoký a jeho větve, které byli dole sloužili jako schody. Dál se strom více rozvětvoval a tam mezi větvemi byl můj malý, ale krásný byteček. Lehla jsem si, ještě chvíli jsem listovala knihou, potom jsem zavřela oči a usnula. Opět se mi zdál velmi zvláštní sen.
"Ahoj, já jsem Leonilada, a jak se říká tobě?"
"Já jsem člověk se zardělými líci" odpověděla prostě dívka a dívala se do mých hnědých očí. Barva jejích očí byla různá. Teď měla šedivou, ale za pár minut jakoby víc zmodrala nebo zezelenala. To je zvláštní.
"Se zardělými líci?... To potom musíš být ta "
"dívka"dopověděla za mě ona, a začala něco hledat v batohu. Za minutu vytáhla takový notýsek a listo
vala v něm. Když to co chtěla, našla, usmála se a vítězoslavně začala mluvit elfsky. Skoro vů
bec jsem jí nerozuměla, protože špatně vyslovovala, ale myslím, že chtěla říct "dobrý
den, jmenuji se Kristýna. Pak její mateřskou řečí dodala:můžete mi říkat Týno. To se mi líbí víc.
"Dobře Týno. A jak si se sem dostala?" Už, už chtěla odpovědět, ale odněkud se vynořil nějaký muž. Měl černý hábit a masku přes obličej. Měl v ruce modrou zmiji a hodil jí po Týně. Ta zaječela a chtěla jí ze sebe strhnout dolů. Já jsem vykřikla, vytáhla dýku a běžela za záhadným mužem. On mi bohužel utekl, a když jsem přišla viděla jsme Kristýnu bezvládně ležet na zemi v trávě, svý
razem bolesti a strachu. Trpěla zcela jistě. Propadla jsem zoufalství. Začala jsem vola, snažila jsem se jí zachránit, ale vše už bylo marné. Sedla jsem si vedle ní, koukala se na ní a ignorovala okolní svět. Ona je mrtvá. Ona. Lesní duchu. Jak si to mohl dovolit? Zhroutila jsem se na zem a mezi salvami slz jsem vzlykala a hladila jí po vlasech. Tu už nikdo nezachrání. A co elfové? Zkáza. Hleděla jsem jí zděšeně, zničeně, zklamaně a lítostivě do tváře a u toho jsem hledala v její tváři alespoň jednu známku života. Letmý pohyb, slabé pousmání, mrknutí. Nic. Svatý duchu života. Pomoz prosím. Prosím.
Probudila jsem se a s pláčem jsem rychle běžela za královnou. Musela to vědět. Naše jediná naděje je mrtvá. Je
s námi konec.
**
Listovala jsem knihou a četla zrovna něco o Legolasovi. Najednou mě z ničeho nic pohltila hodně silná únava a tak jsem si lehla a nechala se unášet svým klidným spánkem. Jak se zdál na začátku. Zdál se mi seno jakési Kristýně a elfce. Pak se objevil muž v černém hábitu a maskou a hodil po Kristýně zmiji. Ona se nedokázala ubránit, a když elfka zmizela v hustém lesním porostu podlehla zmiji a zemřela.
Co to bylo za strašný sen? A kdo byla ta Kristýna? A ta elfka? Opět jsem se probudila. Chvíli jsem koukala do zdi a přemýšlela nad svým snem. Na okamžik jsem myšlenkami přešla jinam a najednou mi všechno došlo. Jakoby se dala poslední puzzle do skoro hotové skládačky. Jakoby si sedl poslední člověk na kolotoč a on se konečně roztočil.
Musím jít do Brazílie a najít tu louku. Musím. Ale jak se dostanu do Brazílie? Nemám tolik peněz na letenku nebo alespoň na vlak. Ach jo.
Rozhodla jsem se. Musím vyrazit. Teď hned. Zvedla jsem se. Potichu a pomalu abych nevzbudila Janu a potom vše opět uklidila do batohu. Očima jsem prolítla celý pokoj a oči mi zůstaly viset na šuplíku. Jak už jsem věděla z minulých návštěv kamarádky, v tomto šuplíku měla učení. Ihned jsem k němu skočila a vzala si její atlas světa. Vím, že se to nemá, ale tohle je životně důležité. Snad jí to nebude zas až tak vadit. Dala jsem ho také do batohu. Vzala jsem svojí láhve na pití a v koupelně jsem do nich nalila co nejvíc vody. Všechny jsem je připevnila na batoh, vzala jsem si bundu a boty a nandala jsem si batoh. Byl pěkně těžký. No, není divu, když tam mám spoustu věcí a několik litrů vody.
Naposledy jsem se ohlídla, načmárala pár slov na papírek a navždy od mé kamarádky odešla. Bylo mi smutno a lítost mě celou pohltila. Ale musím jít dál. Cestou jsem se ještě stavila v takovém malém obchůdku, ve kterém měli otevřeno. Koupila jsem si nějaké potraviny. Nejvíce trvanlivé, ale vzala jsem i chléb a pár housek. Nalezla jsem tam nějaké placky, které jsem také vzala. Jídla jsem měla tedy dost na pár týdnů. To mi zatím musí stačit. Všechno jsem už doslova nacpala do již přeplněné krosny a vydala se dál.

Melian

9. února 2008 v 22:57 | Nika |  Spřátelení
Tak jsem našla další duši, která píše krásný HP povídky. Je to Melian. Přečetla jsem si teprve pár jejích jednorázovek, ale byli strašně moc super a všem doporučuju. Určitě se koukněte na její stránky.
Jinak, je milá superová a už jsem měla tu čest se s ní seznámit. Sice jen po ICQ, ale stejně. Suprově jsme si popovídali. Aspoň podle mě, a víc se poznali. Prostě spisovatelka, milá, má ráda HP a Rona, jako já, je zrzavá, jako já;-)(čerstvě, nově trochu;-)) a je super...

tady je ještě jednou ten odkaz http://melian.blog.cz/. Určitě se tam podívejte.
Nika

Kapitola 1.: Sen

9. února 2008 v 22:39 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahojky. Takže jsem napsala dalši kapitolku elfů. Je věnována Breile a Melian. Breile, protože mě podporovala a donutila;-) napsat další kapitolku a pokračovat v této povídce. Melian, protože jsem se s ní zrovna spřátelila a tak to je jako jakýsi dáreček. Nevím jestli se mi to povedlo. To už posuďte vy. Prosím komentáře.;-)
Vaše Nika


Když jsem mé rodině oznámila, že odejdu a už se zřejmě nikdy nevrátím, mysleli si, že jsem spadla z višně. Měli spoustu otázek o tom, kam půjdu, jak budu žít, kde budu bydlet a další takové podobné. Řekla jsem jim pouze, že jdu najít elfy. Hodili na mě pohled plný hrůzy z toho, že jsem se asi
zbláznila. Vím, že to je neobvyklé a nevšední, ale já jsem si jistá, že elfové existují. Něco ve mně mi to říká a dává mi to dost jasné znamení. Musím tam jít. Musím.
Nikdo se s tím nevyrovnal a nikdo mě nepochopil. Nikam mě nechtěli pustit. Měli mě za blázna a hodlali mě poslat k psychologovi. Já jsem ovšem vše razantně odmítla, sbalila si všechny věci a se smutkem v duši, ve kterém se zrcadlilo zklamání z mé rodiny a poslední rozloučení s nimi. Byli jsme rozhádaní a mysleli si, že jsem cvok. Jestli mi u elfů nebude líp.
Sbalila jsem si spoustu věcí, jako např.: spacák, bude se vždy hodit. Takový menší stan, ten nebude taky k zahození. Baterku, nějaké oblečení, Pána prstenů, Silmarilion a něco co by se dalo pokládat za můj osobní slovník elfské řeči. Po nocích jsem na něm tajně pracovala. Nacpala jsem do toho velkého batohu ještě mého oblíbeného plyšáka a spoustu dalších užitečných i potřebných věcí. Samozřejmě také jídlo, ešus a příbor. Vzala jsem si s sebou hodně peněz, abych pak mohla doplnit zásob
y. Když jsem měla všechno úhledně srovnáno v batohu, třikrát překontrolováno a pořádně upevněno, vyrazila jsem.
Popravdě řečeno, po pár ulicích jsem si sedla na lavičku a nevěděla kam jít dál. Přemítala jsem o tom dost dlouhou dobu. Znovu a znovu jsem pročítala důležité pasáže z knih. Pořád jsem hledala nějakou cestu do Středozemě nebo aspoň nějaký malý náznak. Nic, prostě nic. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem se sebrala, nasedla na první tramvaj, která jela a jen tak náhodně vystoupila. Uvědomila jsem si, že jsem v ulici, kde bydlí moje nejlepší kamarádka. Zazvonila jsem u ní. Jestli tam dneska nebudu moct přespat. Byl trochu problém, ale když jsem řekla, že jsem utekla z domova a potřebuju poradit, ihned mě pustila dovnitř. Ona, Jana, věděla hodně věcí o elfech a fantasy vůbec. Nenápadně jsem se jí ptala a ona odpovídala.
"Jani?"
"Ano"
"No víš, já hraju takovou hru a potřebuju vědět, jak bych se mohla ze světa lidí dostat do Středozemě? Je to tam hrozně důležitý, a když tohle nesplníš, vůbec nepostoupíš dál." Hrála jsem a vypadalo to, že úspěšně.
"No, víš, to je těžký. Myslím….hmm, myslím, že někde v lese bys mohla najít kontakt, runy nebo něco elfského. Teda ne v ledajakém lese, musí bát zvláštní. Musí tam být velké, moc velké stromy a zvláštní půda. Krásné lesní porosty a neuvěřitelně sladké jahody. Stromy musí šeptat ve větru a ty musíš slyšet jejich šeptání a naslouchat jim. Oni tě dovedou tam, kam chceš. Musíš se ale obrnit trpělivostí a být vždy milá. Stromy se snadno urazí a to bych ti neradila." Řekla a začala kašlat.
" Cože?? Řekni to ještě jednou, prosím." Řekla jsem z nutností a nadšením v hlase. Nevěřila jse
m svým uším. Jak tohle mohla vědět? To přeci není možné.
" Že musí být zvláštní, ten les." Řekla nechápavě a prohlížela si mě podivným pohledem. Já jsem jí taky hleděla přímo do očí a hledala sebemenší náznak toho že ví o čem mluvím.
" Ale já nemyslím tohle. To co si řekla po tom." Na chvíli jsem se koukla, zoufalým pohledem do země, ale pak jsem se jí zabodla do očí tak, jako kdybych jí chtěla vysát duši a celou ji prozkoumat. To by bylo v téhle chvíli nejlepší.
" O čem to mluvíš? Já nic neříkala. Dneska si nějaká divná. Půjdeme radši spát. Asi máš trochu pocuchaný nervy. Proč si vlastně utekla?" vysvětlila si jednoduše. Mě ale trápilo pořád to samé. Ona mi řekla, téměř podrobné informace o tom jak se dostanu k elfům. A nic o tom neví? Zvláštní. Zvláštní.
"Já? No protože už mi zase chtěly...hmm…nabít. Víš." Trochu pomalu a nejistě jsem odpověděla úplnou lež. Zamrzelo mě to, ale opravdu jsem se nechtěla loučit i s kamarádkou rozhádaná. Možná, ona, by mě pochopila. Ale radši nebudu nic riskovat.
Jen se nad mojí odpovědí zhrozila, svraštila čelo, ale radši nic neřekla. Viděla, jak jsem se na to, když jsem to říkala, tvářila. Holt hodiny herectví k nezaplacení. No, šla jsem si vyčistit zuby a umýt se. Prohrábla jsem si hřebenem vlasy a říkala si, jak si asi budu čistit zuby po cestě k mým milovaným elfům. Trochu jsem se v koupelně zamyslela a zůstala tam stát. Ruku s hřebenem na půl cesty od hlavy a jen tak jsem stála a přemýšlela. Měla jsem o čem. Pomalu, ale jistě se mi něco vkrádalo do myšlenek a já jsem začala chápat. Zatím jsem měla v hlavě jen jakýsi opar. Dumala jsem nad tím. Skoro už jsem to měla, ale…
" Tak pojď už do postele." Rozespalá Jana si promnula oči, zívla a po této větě opět odešla do postele. Probrala jsem se z přemýšlení, popadla svoje věci a šla jsem k ní do pokojíku. Znovu, ale marně, jsem se pokoušela přijít na to, na co jsem předtím už skoro přišla. Už jsem to chytala, skoro jsem to měla, ale proklouzlo mi to mezi prsty a já musela chytat znovu.
Všechno jsem uklidila do batohu a vytáhla si blok a tužku. Teprve teď mě napadlo, abych si to co mi Jana řekla, napsala. Mohla si něco vymýšlet, ale mohlo to být také hodně důležité. Nehledě na to že říkala, že si nic nepamatuje. Na desky bloku jsem (snad) úhledně napsala její zvláštní slova. Jak zvláštní. Vyryly se mi do paměti a já na nic nezapomněla. Kdybych tohohle docílila dřív, měla bych jedničky z recitace. Opravdu jsem měla pocit, že tyto slova, která měla zvláštní nádech důvěry, důležitosti a teplého domova, nikdy v životě nezapomenu. Nikdy.
Chvíli jsem ještě uvažovala. Pak jsem si uvědomila, že je to asi naposledy co můžu spát v teple, v měkké posteli, spokojeně a nerušeně. Měla bych toho co nejvíc naspat, pro každý případ. Za
pár chvil po této myšlence, jsem byla už ve světě snů. V krásném světě bez hranic, s porozuměním od ostatních, ve světě elfů. V lese s velkými stromy a sladkými jahodami.
**
Krásná elfka v rudém plášti utkaným z látky lidem neznámé stála přede mnou a krásným, ladným hlasem odříkávala důležitá slova. Melodickou řečí a rychlými frázemi mi vše sdělila a vysvětlila. K mému údivu jsem jí vše rozuměla, i když mluvila elfsky. Já elfsky umím jen pár lehkých slov a nikdy bych nemohla takové rychlé řeči hned rozumět. Bylo to, fantastické, zajímavé a zvláštní zároveň.
Tajemným hlasem mi v mém snu sdělovala asi toto:
Stromy veliké šeptají mi
Abych ti sdělila zprávu,
Nazývají se velkými,
A pod sebou zvláštní trávu.
Slaďoučké jahody jsou tu,
Ochutnala jsem je.
V Brazilské přírodě louku,
Která vše skrývá temně.
Musíš jí ihned jít hledat,
Nemeškej ani chvíli.
Když slunce bude si sedat,
Na vrcholky hor, bude mít největší síly.
Luna vystřídá se s ním,
Uvidí zářící se třpyt.
Znamení pro ni jasné.
Pro tebe však nevěští klid.
Poselství stromů je vyplněno.
Musím odejít již.
Na brzkou shledanou přeji.
Uvidíš jakousi myš.
Ihned jsem se probrala ze spánku. To co řekla elfka bylo velmi nejasné a trochu zmatené. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Sedla jsem si a prudce oddychovala. Zvláštní, nějak jsem se zadýchala. Chvíli jsem si slova opakovala, pořád dokola, aby mi to dávalo smysl. Ne, že bych uspěla, ale došla jsem k tomu názoru, že bych si to měla napsat. Mělo to něco společného s tím, co říkala Jana. Zašmátrala jsem v batohu, vytáhla baterku, ukryla se pod peřinu a začala psát.

Nový vzhled

6. února 2008 v 22:33 | Nika |  Nástěnka
Ahojky,
Jak jste si jistě všimli, to ste si nemohli nevšimnout, mám nový vzhled. Krásný ne? Já myslím že je úžasný, božský a supr. Vděčím za něj Sluni, která nejen že mi ho vypůjčila z jejího blogu klikni sem ale ještě mi po ICQ radila jak mam co nastavit. Bez její pomoci bych neměla nic a akorát bych si tady všechno zkazila. Proto ti Sluni patří velký dík. Doufám že se brzy naučím taky dělat vzhledy. I když asi ne. Podle toho jaký jsem antitalent. Dnešek je toho důkazem;-)
Prostě Sluni DĚKUJU MOCINKY;-)

Tak a tímto bych chtěla oznámit i spřátelění se Sluni. Její blog je tady. A mám pro ní dokonce i obrázek;-)
P.S. Doufám, že tu bude spoustu komentářů ,o tom jak se vámnový vzhled líbí.;-)

Soutěž

6. února 2008 v 19:20 | Nika |  Nástěnka
Ahoj. Chystám zcela novou věc na mém blogu. A to soutěž. Jedná se o to že sem dám obrázek a vyhlásím soutěž. Potom každý kdo se bude chtít zúčastnit mi napíše do komentářů nebo na mail a já s ním budu počítat. Každý kdo se bude chtít soutěže zúčastnit., napíše povídku nebo básničku k tomuto obrázku. Je jedno jak dlouhou, v jakém stylu či jestli bude hůmorná nebo smutná. Každý příspěvěk vítán. Ještě se musím rozhodnout jestli budete rozhodovat o nejhezčí povíce/básničce Vy nebo já. A tak hlasujte v anketě. Nevím totiž jak to v takových soutěžích chodí.
Tak, kdo má zájem, pusťte se do toho!!!
Nika
P.S, Jestli chcete hlasovat v anketě klikněte na "přidat komentář" a pak se vám tam objeví.

Novinka

6. února 2008 v 19:10
Ahojky

Postupně budu opravovat různé články, aby tam nebyly chyby. Už jsem opravila "nejlepší je Sev" a první kapitolu Katie. Doufám, že v co nejbližší době budu mít všechno hotový. Taky tam asi něco dopíšu. Jestli chcete klidně si to přečtěne znovu. Budu moc ráda za komentáře.
Nika

P.S. ten obrázek s tim nijak nesouvisí. Prostě jsem si to tu chtěla trochu oživit.

Překvapující Valentýn

3. února 2008 v 21:17 | Nika |  Jednorázovky
Tak, když už bude tan Valentýn, jsem se rozhodla napsat Valentýsnkou povídku.Doufám že se vám bude líbit. Komentíky prosím, prosím;-) Jo akorát ten obrázek trochu nesouhlasí, ale víte kolik dá práce takovýhle najít?;-)
Vaše Nika
"Valentýn, Valentýn, Valentýn" Nill tančila valčík po pokoji a k tomu si do rytmu zpívala právě tato slova. Velmi se na Valentýn těšila. Vlastně to byl její nejoblíbenější den v roce. Teda možná až po Vánocích. Těšila na odpoledne a už si představila jak bude sedět se svým "vyvoleným" pod vzrostlým bukem na dece. Před nimi bude rozsáhlé Jezero a za nimi budou, jak už to tak bývá Bradavice. Už teď připravovala piknikový košík a strkala do něho vše, co jí připadalo vhodné. Jako první tam dala jakýsi ubrus s růžovými kytičkami. Když ho viděla zarazila se, ale řekla si, že když jiný nemůže najít tak aspoň něco. Aspoň bude legrace. Což teda opravdu byla. Pak tam přistál bochník chleba, různé druhy ovoce, dokonce i meloun tam vší silou nastrkala. Pak si uvědomila, že nebudou jíst samotný chléb a tak tam přihodila ještě nějaké uzeniny a sýry. Když se do košíku koukla, připadala si jako Pejsek s Kočičkou když připravovaly dort k narozeninám. Ona teda žádný dort nepřipravovala ale, ingredience měla podobné. Když už měla košík plný vzala ho do ruky,v tu chvíli si myslela že nese kámen, který váží asi tunu. Nebylo divu podle toho co všechno tam narvala. Košík byl úplně přecpaný a tak jen mávla hůlkou a už měl zase půlku prázdnou. Spokojeně se usmála a vzala košík opět do ruky, úsměv na její tváři vystřídalo zamračení. Jen si povzdechla zvonu mávla hůlkou, tentokrát do oblouku a dvakrát do leva. Teď když byl košík v optimálním stavu byla spokojená. Sedla si na postel a zasnila se.
"Tramtadadáááááááááááááá…Co je s tebou Nill? Vypadáš jako mrtvola. Dej se trochu do pucu nebo se tě ten tvůj gentelmen ještě lekne. Tak dělej." A jéje, to už přišla Ariana a mávala Nill rukou před očima. Nill jakoby se probrala z transu a vykulila na Arianu oči.
"Za co? Ach jo ty mě nenecháš chvíli na pokoji že ne? Jediný den kdy můžu být romantická a ty mi ho zkazíš." Řekla naoko naštvaně Nill ale pak už se s Arianou smála.
"Ty a romantika? Nikdy!!!!! Se docela divim že nemáš v uších sluchátka a neposloucháš Nigtwisch". řekla udiveně a pak dodala."Copak je s tebou? Nechceš na ošetřovnu? Ťuťuňuňu" No jo ta kdyby byla někdy bez srandy, tak nepřežije ani minutu.
"Jašně mami. A koupíš mi žmršku? A dva kopeššky?" zašišlala Nill a začala se řehtat na celé kolo. To už ani Ariana nevydržela a obě se válely smíchy po zemi. Pak ovšem Nill zvážněla a Ariana nevěděla co se děje. Koukla na Nill a ta se jen nadechovala. " tak mamíííí, kde je ta žmrška? Už mám na ní velkouou chuťt. A ješli mi jí nekoupííšš, tak tě žaklejůůůů. "Řekla výhružně Nill, ale vteřinu na to se opět hlasitě a neovladatelně smála. Jen co Arianě dozněla v hlavě její slova a všechno jí došlo, začala se smát taky. Obě se smáli a smáli a smáli, až je najednou někdo vyrušil.
" Ahoj, nerada ruším, ale ve velký síni stojí Srabus a je značně nervózní a trochu i naštvanej. Nevíš o tom něco Nill?" řekla a významně zamrkala. Nill se na novou příchozí zle podívala za to oslovení a pak se rychle koukla na hodinky. Zaječela něco ve smyslu "to jsem ale blbá" a zmizela v koupelně. Byla tam asi dvě minuty. Pak jako střela popadla koš s jídlem prohrábla si vlasy před zrcadlem a utíkala jako o život dolů vstříc svému osudu.
Za ní klopýtala překvapená Ariana a křičela na ní " Aha , tak proto si to tak dlouho tajila, hmm, ale myslela jsem že máš lepší vkus, to teda opravdu jo. Hele podívej se na to takhle. Ty jsi mrzimor. On je zmijozel., To nejde dohromady rozumíš mi? Počkat. Nemluvilo se o Srabusovi?? Si děláš srandu ne?? Nezbláznila ses?? Nemá tady někdo číslo na Chocholouška?" ptala se nevinných Bradavickým studentů kteří šli náhodou kolem. Asi budou mít z jejího ječáku doživotní trauma.
To už ale Nill dorazila do Velké Síně. Zářivě se usmála a sebevědomě vyšla vstříc JEMU. Ariana šla hned za ní a celé to sledovala. Už jen tohle jí vyvedlo z míry, a když viděla Srabuse s umytými vlasy začala se znovu smát. To se ale na ní Nill otočila a vrhla na ní zlostný pohled říkající: ještě něco takovýho uděláš a až se vrátím, bude po tobě. Ta jí jako zázrakem pochopila a raději se ztratila z dohledu těch dvou.
"Ahoj Severusi" řekla a ještě víc se usmála. " Promiň že jsem se zdržela, ale měli jsme nějaké povinnosti a nějak jsem nestíhala." Rychle vymýšlela nějakou výmluvu, poznala mu na očích, že to že přišla pozdě chce vysvětlit. Jak zvláštní. Jejich první, vlastně druhá říkejme tomu schůzka a už pozná co si myslí. To byla ale na omylu.
**
Už jde. No jo, je to ona. Tak jo jako vždycky, stejný výraz a tak. Uklidni se jo? Dobře, dobře. Hele už jde.
"Ahoj Severusi" hmm..no jo začíná to slibně a ten její úsměv, říkal si v duchu, ale na něm nebylo vůbec nic znát. Řekl že si z ní udělá trochu srandu a tak na ní udělal přísný oči prahnoucí po vysvětlení. Začala něco říkat. Jakoby jí slova uvázla v puse a zároveň si šlapala po jazyku. Za svojí nitrobranou se nesmírně bavil. Ale nechtěl ji hned na začátku znervóznit. Přeci jen, ona naletí na všechno. A to je právě na ní to skvělý. Přemítal ve vnitř svojí hlavy. Teď byla řada na něm, aby něco řekl.
"Ahoj Nill. To si dokážu představit. Dělala si úkol z lektvarů?" Co jiného jsem měl říct? Samozřejmě jsem živě viděl její obraz, jak se směje bůh ví čemu a u toho se válí na zemi. Tohle vídal často. Ovšem dneska jakoby se změnila. Byla taková princeznovská. Normálně je spíš drsňejší. Ale oboje je super. Co dokáže holka pro kluka udělat. Co dokáže holka pro MĚ udělat. To se mi ještě nestalo.
Po této otázce se na mě jen bezradně koukla a místo odpovědi se jen zaculila. Jasně že vím, že ne…proč se jí vůbec ptám? Kdo se ptá, vypadá inteligentně. Řekl jednou jakýsi človíček. ( pozn. Autora:toho tady radši nebudu zmiňovat ještě by mi nabančil;-))
"Dobře vím, že ses určitě smála až ses za břicho popadala. Že jo?" řekl jsem a záhadně jsem se usmál. Je mi to jasný. Jen chci vědět, jak odpovíš.
"No? Jak to víš? Ty máš věštecké sklony?" No tak si myslím, že se začnu brzo smát já. A to dost. Dobře, nebudu nevychovaný. Rozepl jsem si pár knoflíků u hábitu, abych nevypadal tak nedobytně a usmál jsem se.
" Ne kde bych je asi tak vzal? Nevíš? Já jsem talent na lektvary" No co to budu ještě tajit ne? Na to ona zatajila dech a řekla.
" To bys mi mohl dávat doučování ne?" hmm…spojit užitečné s příjemným, někdy jí to pálí
"Možná bych mohl, ale nejdřív mi budeš muset udělat úkol z péče o kouzelné tvory" nemůžu zapřít své Snapovské názory a chování. To by prostně nešlo.
"Cože? Ten lehký? Accio pergamen a brko" wau...to bych nezvládl;-) na něco zapomněla
"Accio inkoust" dyť jsem to říkal. Ty jo, kde jsme se vzali tu jsme se vzali u jezera. Musím jít trochu dál nebo mě ještě tou svojí hůlkou praští. Máchá s ní jako s nějakou plácačkou na mouchy. Tak to si počkám, než všechno vykouzlí. A co vůbec kouzlí? Pane Bože, kytičky. Já upadnu. Pozor..deka, ta docela ujde, a teď vyndává ubrus, chvíle napětí a!!!!!!! Pomoc, zachraňte mě, kde ona vzala růžový ubrus? To se na ní vůbec nehodí. Růžová a Nill? V žádným případě. Jen jsem vytřeštil oči. Ona naneštěstí můj výraz zachytila.
" Heh, promiň..já jiný nenašla." Zaculila se, ale já rychlým pohybem vzal hůlku a hned místo růžového ubrusu byl na dece temně černý s jakousi lahvičkou uprostřed. Konečně si sednu. Sakra ne, co ten tady dělá? Vystřel ti říkám. S hůlkou v ruce jsem seděl a nepozorovaně ji připravil, kdyby náhodou bylo potřeba.
"Tak na rande jo, Srabusi? Jaká chudinka to schytala?" řekl drze Potter, který držel za ruku Lilly. Věnoval jsem jim zlý pohled. Hned se mi všechny vzpomínky vrátili. Honem jsem je chtěl zapudit, ale v tom do toho skočila Nill.
"Co si myslíš, Pottere? Že si nejlepší na škole? Ha ty Casanovo. Nějak moc sebevědomej ne? Jo a já si myslím, že chudinka nejsem já ale ta tvoje Lilly. Ta to teda schytala začít si něco s tebou. Opravdu jí lituju." Zaprskala a já na ní jen ohromeně koukal. Už se zase vrátila do normálního stavu. Pak jsem dál poslouchal Pottera.
" No jo, jen se Srabusíka zastávej. Všichni víme, že to je jen na dnešek, aby nebyl na Valentýna sám. Nikdo by se dobrovolně nedotkl. Je prolezlej těma jedama z lektvarů už od prvního ročníku." Dořekl a znechuceně sena něj podíval.
Na to jsem se naštval i já ale než jsem něco stačil udělat, dala mi prst na rty a pak mě, COŽE??? Mě? Neee, mám haculinace, totiž halucinace. Ne, tak teda je to pravda, podle reakce Pottera. Dobře, takže dala mi prst na rty a pak mě políbila. Chápete to, mě. Něžně, dlouze a sladce. Bylo to mnohem lepší než cokoliv jiného na světě. Objala mě kolem krku a nepřestávala. Nechal jsem si to líbit, kdo taky ne, že? A pak jsem jí její polibek opětoval. Myslím že jsem se zamiloval. Kdo by to kdy řekl?
Potter jen zíral a nemohl věřit vlastním očím. Srabus se s někým líbá? Odveďte mě na ošetřovnu to není možný.
Neměl jsem ponětí o čase. Bylo to půl hodiny nebo 2 minuty? Podle mě to byla věčnost, krásná a sladká, něžná a neskutečná. Na tenhle okamžik nikdy v životě nezapomenu.
**
"Tak co jaký bylo rande se Srabusem?" Zeptala se Ariana se zájmem protože si myslela že to dopadlo příšerně.
"Krásně, v sobotu spolu jdeme do Prasinek" řekla jsem zasněně a dál se v mysli vracela
do blízké minulosti.
"Cože?To si děláš srandu, že jo? Mám tě v merku. Jasně že kecáš!" Jen jsem nepatrně zakývala hlavou a pak jsem se s ní už nehodlala bavit.