Kapitola 1.: Sen

9. února 2008 v 22:39 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahojky. Takže jsem napsala dalši kapitolku elfů. Je věnována Breile a Melian. Breile, protože mě podporovala a donutila;-) napsat další kapitolku a pokračovat v této povídce. Melian, protože jsem se s ní zrovna spřátelila a tak to je jako jakýsi dáreček. Nevím jestli se mi to povedlo. To už posuďte vy. Prosím komentáře.;-)
Vaše Nika


Když jsem mé rodině oznámila, že odejdu a už se zřejmě nikdy nevrátím, mysleli si, že jsem spadla z višně. Měli spoustu otázek o tom, kam půjdu, jak budu žít, kde budu bydlet a další takové podobné. Řekla jsem jim pouze, že jdu najít elfy. Hodili na mě pohled plný hrůzy z toho, že jsem se asi
zbláznila. Vím, že to je neobvyklé a nevšední, ale já jsem si jistá, že elfové existují. Něco ve mně mi to říká a dává mi to dost jasné znamení. Musím tam jít. Musím.
Nikdo se s tím nevyrovnal a nikdo mě nepochopil. Nikam mě nechtěli pustit. Měli mě za blázna a hodlali mě poslat k psychologovi. Já jsem ovšem vše razantně odmítla, sbalila si všechny věci a se smutkem v duši, ve kterém se zrcadlilo zklamání z mé rodiny a poslední rozloučení s nimi. Byli jsme rozhádaní a mysleli si, že jsem cvok. Jestli mi u elfů nebude líp.
Sbalila jsem si spoustu věcí, jako např.: spacák, bude se vždy hodit. Takový menší stan, ten nebude taky k zahození. Baterku, nějaké oblečení, Pána prstenů, Silmarilion a něco co by se dalo pokládat za můj osobní slovník elfské řeči. Po nocích jsem na něm tajně pracovala. Nacpala jsem do toho velkého batohu ještě mého oblíbeného plyšáka a spoustu dalších užitečných i potřebných věcí. Samozřejmě také jídlo, ešus a příbor. Vzala jsem si s sebou hodně peněz, abych pak mohla doplnit zásob
y. Když jsem měla všechno úhledně srovnáno v batohu, třikrát překontrolováno a pořádně upevněno, vyrazila jsem.
Popravdě řečeno, po pár ulicích jsem si sedla na lavičku a nevěděla kam jít dál. Přemítala jsem o tom dost dlouhou dobu. Znovu a znovu jsem pročítala důležité pasáže z knih. Pořád jsem hledala nějakou cestu do Středozemě nebo aspoň nějaký malý náznak. Nic, prostě nic. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem se sebrala, nasedla na první tramvaj, která jela a jen tak náhodně vystoupila. Uvědomila jsem si, že jsem v ulici, kde bydlí moje nejlepší kamarádka. Zazvonila jsem u ní. Jestli tam dneska nebudu moct přespat. Byl trochu problém, ale když jsem řekla, že jsem utekla z domova a potřebuju poradit, ihned mě pustila dovnitř. Ona, Jana, věděla hodně věcí o elfech a fantasy vůbec. Nenápadně jsem se jí ptala a ona odpovídala.
"Jani?"
"Ano"
"No víš, já hraju takovou hru a potřebuju vědět, jak bych se mohla ze světa lidí dostat do Středozemě? Je to tam hrozně důležitý, a když tohle nesplníš, vůbec nepostoupíš dál." Hrála jsem a vypadalo to, že úspěšně.
"No, víš, to je těžký. Myslím….hmm, myslím, že někde v lese bys mohla najít kontakt, runy nebo něco elfského. Teda ne v ledajakém lese, musí bát zvláštní. Musí tam být velké, moc velké stromy a zvláštní půda. Krásné lesní porosty a neuvěřitelně sladké jahody. Stromy musí šeptat ve větru a ty musíš slyšet jejich šeptání a naslouchat jim. Oni tě dovedou tam, kam chceš. Musíš se ale obrnit trpělivostí a být vždy milá. Stromy se snadno urazí a to bych ti neradila." Řekla a začala kašlat.
" Cože?? Řekni to ještě jednou, prosím." Řekla jsem z nutností a nadšením v hlase. Nevěřila jse
m svým uším. Jak tohle mohla vědět? To přeci není možné.
" Že musí být zvláštní, ten les." Řekla nechápavě a prohlížela si mě podivným pohledem. Já jsem jí taky hleděla přímo do očí a hledala sebemenší náznak toho že ví o čem mluvím.
" Ale já nemyslím tohle. To co si řekla po tom." Na chvíli jsem se koukla, zoufalým pohledem do země, ale pak jsem se jí zabodla do očí tak, jako kdybych jí chtěla vysát duši a celou ji prozkoumat. To by bylo v téhle chvíli nejlepší.
" O čem to mluvíš? Já nic neříkala. Dneska si nějaká divná. Půjdeme radši spát. Asi máš trochu pocuchaný nervy. Proč si vlastně utekla?" vysvětlila si jednoduše. Mě ale trápilo pořád to samé. Ona mi řekla, téměř podrobné informace o tom jak se dostanu k elfům. A nic o tom neví? Zvláštní. Zvláštní.
"Já? No protože už mi zase chtěly...hmm…nabít. Víš." Trochu pomalu a nejistě jsem odpověděla úplnou lež. Zamrzelo mě to, ale opravdu jsem se nechtěla loučit i s kamarádkou rozhádaná. Možná, ona, by mě pochopila. Ale radši nebudu nic riskovat.
Jen se nad mojí odpovědí zhrozila, svraštila čelo, ale radši nic neřekla. Viděla, jak jsem se na to, když jsem to říkala, tvářila. Holt hodiny herectví k nezaplacení. No, šla jsem si vyčistit zuby a umýt se. Prohrábla jsem si hřebenem vlasy a říkala si, jak si asi budu čistit zuby po cestě k mým milovaným elfům. Trochu jsem se v koupelně zamyslela a zůstala tam stát. Ruku s hřebenem na půl cesty od hlavy a jen tak jsem stála a přemýšlela. Měla jsem o čem. Pomalu, ale jistě se mi něco vkrádalo do myšlenek a já jsem začala chápat. Zatím jsem měla v hlavě jen jakýsi opar. Dumala jsem nad tím. Skoro už jsem to měla, ale…
" Tak pojď už do postele." Rozespalá Jana si promnula oči, zívla a po této větě opět odešla do postele. Probrala jsem se z přemýšlení, popadla svoje věci a šla jsem k ní do pokojíku. Znovu, ale marně, jsem se pokoušela přijít na to, na co jsem předtím už skoro přišla. Už jsem to chytala, skoro jsem to měla, ale proklouzlo mi to mezi prsty a já musela chytat znovu.
Všechno jsem uklidila do batohu a vytáhla si blok a tužku. Teprve teď mě napadlo, abych si to co mi Jana řekla, napsala. Mohla si něco vymýšlet, ale mohlo to být také hodně důležité. Nehledě na to že říkala, že si nic nepamatuje. Na desky bloku jsem (snad) úhledně napsala její zvláštní slova. Jak zvláštní. Vyryly se mi do paměti a já na nic nezapomněla. Kdybych tohohle docílila dřív, měla bych jedničky z recitace. Opravdu jsem měla pocit, že tyto slova, která měla zvláštní nádech důvěry, důležitosti a teplého domova, nikdy v životě nezapomenu. Nikdy.
Chvíli jsem ještě uvažovala. Pak jsem si uvědomila, že je to asi naposledy co můžu spát v teple, v měkké posteli, spokojeně a nerušeně. Měla bych toho co nejvíc naspat, pro každý případ. Za
pár chvil po této myšlence, jsem byla už ve světě snů. V krásném světě bez hranic, s porozuměním od ostatních, ve světě elfů. V lese s velkými stromy a sladkými jahodami.
**
Krásná elfka v rudém plášti utkaným z látky lidem neznámé stála přede mnou a krásným, ladným hlasem odříkávala důležitá slova. Melodickou řečí a rychlými frázemi mi vše sdělila a vysvětlila. K mému údivu jsem jí vše rozuměla, i když mluvila elfsky. Já elfsky umím jen pár lehkých slov a nikdy bych nemohla takové rychlé řeči hned rozumět. Bylo to, fantastické, zajímavé a zvláštní zároveň.
Tajemným hlasem mi v mém snu sdělovala asi toto:
Stromy veliké šeptají mi
Abych ti sdělila zprávu,
Nazývají se velkými,
A pod sebou zvláštní trávu.
Slaďoučké jahody jsou tu,
Ochutnala jsem je.
V Brazilské přírodě louku,
Která vše skrývá temně.
Musíš jí ihned jít hledat,
Nemeškej ani chvíli.
Když slunce bude si sedat,
Na vrcholky hor, bude mít největší síly.
Luna vystřídá se s ním,
Uvidí zářící se třpyt.
Znamení pro ni jasné.
Pro tebe však nevěští klid.
Poselství stromů je vyplněno.
Musím odejít již.
Na brzkou shledanou přeji.
Uvidíš jakousi myš.
Ihned jsem se probrala ze spánku. To co řekla elfka bylo velmi nejasné a trochu zmatené. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Sedla jsem si a prudce oddychovala. Zvláštní, nějak jsem se zadýchala. Chvíli jsem si slova opakovala, pořád dokola, aby mi to dávalo smysl. Ne, že bych uspěla, ale došla jsem k tomu názoru, že bych si to měla napsat. Mělo to něco společného s tím, co říkala Jana. Zašmátrala jsem v batohu, vytáhla baterku, ukryla se pod peřinu a začala psát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 melian melian | Web | 9. února 2008 v 23:06 | Reagovat

jé- to vypadá dobře! výbornej začátek- jsem zvědavá na pokračování!:) Jinak moc ti děkuji za věnování- jsem dojata!:) Ua- ale ted už jako ona- jdu spát:) dobrou:)

2 Nika Nika | E-mail | 9. února 2008 v 23:20 | Reagovat

;-) Nemáš zač

3 Skřet Skřet | 30. března 2008 v 14:09 | Reagovat

Nechci kritizovat, jen takový posteh: Já teda osobně bych si děsně dobře rozmyslela, co si chci vzít sebou, protože táhnout denně na zádech patnáct kilo není nejlepší. Schválně si to zkus někdy zabalit a ten baťoh zvážit.

4 Nika Nika | E-mail | 30. března 2008 v 18:51 | Reagovat

To znám až moc dobře;-) teda v létě určitě budu znát ještě líp;-)

5 Appy Appy | Web | 19. července 2008 v 11:38 | Reagovat

no.... zajímavá povídka, přijde mi to jako hovadina, že někdo z normálního světa je natolik potrefený, že věří že najde elfy a eště divnější mi přijde, že je určitě časem najde páč by ta povídka jinak byla celkem o ničem...ale aspoň to nemá námět steejný jako všichni ne?:-D...

6 terka terka | 21. července 2008 v 18:42 | Reagovat

Co to je ty vole?:D

7 ERika ERika | 29. července 2008 v 21:28 | Reagovat

super

8 Eleanor Eleanor | E-mail | 31. července 2008 v 12:12 | Reagovat

Toje super,hlavně ta věta: "Už jsem to chytala,už jsem to skoro měla,ale proklouzlo mi to mezi prstya já musela chytat znovu"

9 Findë Findë | E-mail | Web | 5. dubna 2011 v 16:50 | Reagovat

Taky si říkám (tedy, nemyslím si, že bych chodila hledat elfy, i když člověk nikdy neví...), že si jednou sbalím batoh, vezmu si Pána prstenů, Silmarillion, Nedokončené příběhy a další knížky od Tolkiena - pak budu mít ale sakra těžký batoh a odejdu někam pryč...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama