Kapitola 2.: Kniha

11. února 2008 v 17:09 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahojky. Mám tady novou kapitolku elfíků. Takže pěkně čtěte a až dočtete, písněte prosim.;-)
P.S. Možná tam jsou nějaký chyby. Musela jsem to sem dát rychle, protože mám internet jen na chvíli. Já je potom opravim, ale teď aby ste tady měli novou.
Nika

Přemýšlela jsem o tom, co budu dělat dál. Nevěděla jsem nic, kam jít, jak se tam dostat a jak cestu přežít. Přemýšlela jsem v pohodlné posteli u Jany a prohrabávala batoh. Nevím ani proč, prostě jsem potřebovala něco dělat. Myslela jsem, že najdu něco, co mi pomůže, ale nenašla jsem nic. Pokračovala jsem ve své činnosti ještě hodnou chvíli a zrovna mě napadlo, že ta elfka co jsem jí viděla ve snu, byla hodně podobná Arwen z Pána Prstenů. Také podobně mluvila. Okamžitě jsem vyhrabala již jmenovanou knížku a začala hledat informace o ní. Neviděla jsem v tom žádný moc velký důvod, ale nějak se začít musí. Listovala jsem a četla různé pasáže. Většinu jsem znala. Když jsem konečně narazila na něco zajímavějšího, Jana začala ze spaní něco huhlat a pak tomu bylo trochu i rozumět. Ihned jsem zhasla baterku a schovala knížku a blok a dělala, jako že spím. Nechtěla jsem ji probudit a nechtěla jsem aby viděla že po něčem pátrám. Rozespale si sedla a líně otevírala pusu. Z ní vycházely jakési zvuky. Pořád jakoby opakovala dvě slova, dokola až jí konečně bylo rozumět.
"Jdi tam, jdi tam, jdi tam". Říkala s mírnými přestávkami na nadechnutí. Každé vyslovené slovo znělo nutněji a nutněji a když jsem pořád nechápala, vzala mě za ramena a třásla se mnou. To už mě donutilo zareagovat a jako ve snách jsem řekla, že Ano, že tam půjdu. Až po chvíli jsem si uvědomila, že myslela ten les s velkými stromy. Vzala jsem blok a připsala další zápis.
**
"Má paní." Ozvalo se nedaleko. V krásném pokoji posetém četnými polštáři na zemi a krásnými barvami na stěnách se rozléhal její hlas, jakoby mluvila do mikrofonu. Její krásné hnědé oči, hleděli na královnu elfů a s prosebným výrazem rychle mrkala, protože už měla na krajíčku. "Bude to těžší, než jsem si myslela. Ona nemá elfské instinkty a proto jí většina věcí nedojde. Potřebujeme radu, potřebujeme někoho kdo je jako ona. Nebo alespoň podobný. Potřebujeme člověka, který námi nepohrdá. Naše silné výzvy k její nejlepší kamarádce na ní skoro vůbec nezapůsobily. Potřebujeme vědět, co na lidi platí, a to rychle. Ona je důležitá. Ona je naše naděje. "
"Ale já pořád nechápu proč?" zeptala se trochu nechápavě královna a pokynula Leonalidě aby se posadila. Podala jí šálek speciálního elfského čaje. Leonalida jej přijala a začala lahodnou tekutinu popíjet. Po pár minutách se trochu uvolnila a začala vyprávět.
"Víte, má paní, zdál se mi sen. Ve snu jsem běžela, co mi síly stačily. Dlouho a daleko. Po delší době jsem se dostala k jakémusi obydlí, bylo jen prostě vybavené ale vyvolávalo dojem domova. Pomatuji si, že takový jsme měli, když jsem byla malé elfátko. V tom snu jsem vešla dovnitř. Pořádně jsem si vše prohlédla a zrak mi padl na obdivuhodnou starou a mohutnou knihu. Šla jsem blíže a otevřela ji. Bylo tam mnoho stránek ale jen první byla popsaná.
Kniha stará a moudrá, schovává se pod křídly tvými. Chraň ji, jako život svůj. Nikdy nenech samotnou. Pořádně ji opatruj. Ona kniha, je jediná. Jediná svého druhu. Velké tajemství skrývá, musíš jí však dát pod duhu. Na ní závisí život tvůj a tvých milých bližních. Důležité poslání tebe čeká, proto nepodceňuj tuto zprávu. Každý kdo se jen tak leká, nemá moc být v právu.
"Nevím, co přesně to znamená, ale je to asi hodně důležité. Hledala jsem takovou knihu. Nikde jsem jí nemohla najít. Čekám každým dnem na znamení a další důkaz, s kterým bych mohla knihu najít."
"A co s tímhle má společného ta dívka?" Zeptala se ještě zmateněji královna a už měla i zmatený výraz.
"Víte, já jsem hledala tu knihu. Narazila jsem na jinou. Jmenovala se Dějiny elfského rodu, války, smíření a na co všechno všechny generace přišli. Zdála se mi docela zajímavá hlavně proto, že v ní odjakživa každý našel to, co potřeboval. Začala jsem tedy pátrat. Hledala jsem alespoň sebemenší zmínku o knize. Až jsem našla. Bylo to sice krátké, ale výstižné. Jediná kniha existuje, je důležitá velice. Kdo chce jí najít musí, mít od narození červené líce. Jak je známo elfové jsou většinou bledí a skoro žádný se za celý svůj život nezačervená natolik jako člověk. Hledala jsem dál. Našla jsem zmínku o lících červených neboli zardělých. Stálo tam: Líce nejvíce červené má člověk, elf se v tomto člověku nikdy nevyrovná. Avšak elf, zná všechny zprávy dobra a tak člověka vyhledá. Jednou bude potřeba. Bude mít rád elfy. Bude ochoten spolupracovat a zachránit náš rod. Neboť kdyby tak neučinil, odkázal by náš rod zkáze. "
"Drahý duchu lesů. To nesmíme dovolit!!" řekla rozhodně a zděšeně královna " A jak víš o té dívčině?"
"Já jsem byla na projížďce kolem Vzácného lesa. Můj kůň mě nesl a já se zaposlouchala do šumění stromů. Povídali něco o člověku. Že je důležitý. Ihned jsem si vzpomněla na tu knihu, a co jsem v ní našla. Naslouchala jsem dál a zjistila, že k nám chce přijít dobrovolně akorát, že nezná cestu. Musíme mu dát co nejvíc najevo kudy se má dát."
"Tak se ji vmísíme do mysli a přidáme jí tak myšlenku. Kudy má jít."
"To už jsem zkoušela. Udělala jsem pár opatření na vlastní pěst. Toto nevyšlo. Zjistila jsem, že ten člověk je dívka. A také kde se nachází. Byla u své kamarádky a té jsem, když to dívce nešlo, do mysli vložila myšlenku. Okamžitě to sdělení řekla dívce. Potom jsem se jí vnořila do snu. V noci byla více odolná. Řekla jsem jí jakési poselství. Opět nepochopila tak jsem poslední věc poslala opět její kamarádce. Bylo to nutné volání o pomoc."
"Hmm, schvaluji tvoje chování, ale jakto že si nikomu nic neřekla? Možná nám jde o život. Nevíme přesně co zkáza znamená, ale musíme udělat všechny opatření, která jsou možná. Proto začneme ihned svolávat nejchytřejší elfy." Na chvíli se odmlčela, asi spřádala nějaký plán.
"Rayetto?" zvolala a jedna prostá elfka přišla ke královně a uklonila se
"Prosím, pošli posla pro všechny nejchytřejší elfy, co jsou v naší vesnici. Nesmí chybět ani Legolas. Na to nezapomeň."
"Ano, jistě. Hned to bude." Odpověděla poslušně Rayetta a rychle odešla
Já jsem byla pouze vyvedená z míry z toho, proč poslala pro Legolase. Jistě byl to vznešený, moudrý a zkušený elf, který patřil do společenstva. Ale jak by nám pomohl v tomhle?
"Proč Legolas?" zeptala jsem se prostě a dívala se královně přímo do očí.
"Jak už si říkala, chce k nám přijít dobrovolně. A v tom to je. My víme, že o nás je napsaných pár knížek i ve světě lidí. A jaká je nejpopulárnější? Nejspíš Pán prstenů. Kousek našich dějin, které sepsal náš starý známý. Proto Legolase asi jistě zná. Musíme na ní zapůsobit všemi směry. "
Chvíli jsem přemýšlela nad jejími slovy a pak prostě odpověděla." Dobře"
" Budeme jí muset vyhledat. Ty jsi hlavní, ta která může hodně pomoci a také přispět. Teď se jdi pořádně prospat. Než přijdou všichni elfové bude to trvat celý den. Musíme počítač se vším. Nevíme, jak dlouho budeme vzhůru a bez spánku a tak teď načerpej síly."
"Jistě" řekla jsem, uklonila se a odešla.
**
Jak je to zvláštní. Jak zvláštní. Všechno se stalo najednou. Jakoby proutkem mávnul a přivolal nám pohromu, ale i záchranu a spřízněného člověka. Mám se bát? Nebo jen vyčkávat bez emocí? Je to toho na mě moc.
Konečně jsem ulehla do měkké postele provoněné sušenou trávou v mém obydlí. Bydlela jsem ve stromu jako většina elfů. Byl velmi vysoký a jeho větve, které byli dole sloužili jako schody. Dál se strom více rozvětvoval a tam mezi větvemi byl můj malý, ale krásný byteček. Lehla jsem si, ještě chvíli jsem listovala knihou, potom jsem zavřela oči a usnula. Opět se mi zdál velmi zvláštní sen.
"Ahoj, já jsem Leonilada, a jak se říká tobě?"
"Já jsem člověk se zardělými líci" odpověděla prostě dívka a dívala se do mých hnědých očí. Barva jejích očí byla různá. Teď měla šedivou, ale za pár minut jakoby víc zmodrala nebo zezelenala. To je zvláštní.
"Se zardělými líci?... To potom musíš být ta "
"dívka"dopověděla za mě ona, a začala něco hledat v batohu. Za minutu vytáhla takový notýsek a listo
vala v něm. Když to co chtěla, našla, usmála se a vítězoslavně začala mluvit elfsky. Skoro vů
bec jsem jí nerozuměla, protože špatně vyslovovala, ale myslím, že chtěla říct "dobrý
den, jmenuji se Kristýna. Pak její mateřskou řečí dodala:můžete mi říkat Týno. To se mi líbí víc.
"Dobře Týno. A jak si se sem dostala?" Už, už chtěla odpovědět, ale odněkud se vynořil nějaký muž. Měl černý hábit a masku přes obličej. Měl v ruce modrou zmiji a hodil jí po Týně. Ta zaječela a chtěla jí ze sebe strhnout dolů. Já jsem vykřikla, vytáhla dýku a běžela za záhadným mužem. On mi bohužel utekl, a když jsem přišla viděla jsme Kristýnu bezvládně ležet na zemi v trávě, svý
razem bolesti a strachu. Trpěla zcela jistě. Propadla jsem zoufalství. Začala jsem vola, snažila jsem se jí zachránit, ale vše už bylo marné. Sedla jsem si vedle ní, koukala se na ní a ignorovala okolní svět. Ona je mrtvá. Ona. Lesní duchu. Jak si to mohl dovolit? Zhroutila jsem se na zem a mezi salvami slz jsem vzlykala a hladila jí po vlasech. Tu už nikdo nezachrání. A co elfové? Zkáza. Hleděla jsem jí zděšeně, zničeně, zklamaně a lítostivě do tváře a u toho jsem hledala v její tváři alespoň jednu známku života. Letmý pohyb, slabé pousmání, mrknutí. Nic. Svatý duchu života. Pomoz prosím. Prosím.
Probudila jsem se a s pláčem jsem rychle běžela za královnou. Musela to vědět. Naše jediná naděje je mrtvá. Je
s námi konec.
**
Listovala jsem knihou a četla zrovna něco o Legolasovi. Najednou mě z ničeho nic pohltila hodně silná únava a tak jsem si lehla a nechala se unášet svým klidným spánkem. Jak se zdál na začátku. Zdál se mi seno jakési Kristýně a elfce. Pak se objevil muž v černém hábitu a maskou a hodil po Kristýně zmiji. Ona se nedokázala ubránit, a když elfka zmizela v hustém lesním porostu podlehla zmiji a zemřela.
Co to bylo za strašný sen? A kdo byla ta Kristýna? A ta elfka? Opět jsem se probudila. Chvíli jsem koukala do zdi a přemýšlela nad svým snem. Na okamžik jsem myšlenkami přešla jinam a najednou mi všechno došlo. Jakoby se dala poslední puzzle do skoro hotové skládačky. Jakoby si sedl poslední člověk na kolotoč a on se konečně roztočil.
Musím jít do Brazílie a najít tu louku. Musím. Ale jak se dostanu do Brazílie? Nemám tolik peněz na letenku nebo alespoň na vlak. Ach jo.
Rozhodla jsem se. Musím vyrazit. Teď hned. Zvedla jsem se. Potichu a pomalu abych nevzbudila Janu a potom vše opět uklidila do batohu. Očima jsem prolítla celý pokoj a oči mi zůstaly viset na šuplíku. Jak už jsem věděla z minulých návštěv kamarádky, v tomto šuplíku měla učení. Ihned jsem k němu skočila a vzala si její atlas světa. Vím, že se to nemá, ale tohle je životně důležité. Snad jí to nebude zas až tak vadit. Dala jsem ho také do batohu. Vzala jsem svojí láhve na pití a v koupelně jsem do nich nalila co nejvíc vody. Všechny jsem je připevnila na batoh, vzala jsem si bundu a boty a nandala jsem si batoh. Byl pěkně těžký. No, není divu, když tam mám spoustu věcí a několik litrů vody.
Naposledy jsem se ohlídla, načmárala pár slov na papírek a navždy od mé kamarádky odešla. Bylo mi smutno a lítost mě celou pohltila. Ale musím jít dál. Cestou jsem se ještě stavila v takovém malém obchůdku, ve kterém měli otevřeno. Koupila jsem si nějaké potraviny. Nejvíce trvanlivé, ale vzala jsem i chléb a pár housek. Nalezla jsem tam nějaké placky, které jsem také vzala. Jídla jsem měla tedy dost na pár týdnů. To mi zatím musí stačit. Všechno jsem už doslova nacpala do již přeplněné krosny a vydala se dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tahle elfí povídka?

Ano, je to super.
Hmm, jde to.
Ani ne
Fuuujky

Komentáře

1 Ergien Ergien | Web | 12. února 2008 v 22:12 | Reagovat

no nee :-D zajimavy :-P jen sem zvědavá, kdo že je ta kristýna, protože ta elfka jí řekla Niko :-D rychle piš pokráčko ;) vypadá to fakt slibně ;)

2 Ergien Ergien | Web | 12. února 2008 v 22:18 | Reagovat

yeah :-D první koment :-P

3 Nika Nika | E-mail | 13. února 2008 v 17:09 | Reagovat

AAA sakra..hned to opravim..takový menší překle;-) díky za upozornění;-) a za komentář;-)

4 Paige Paige | Web | 15. února 2008 v 20:06 | Reagovat

slibný začátek, jinak povídka vypadá opravdu originálně, jsem zvědavá na další:)

5 Paige Paige | Web | 15. února 2008 v 20:07 | Reagovat

jinak, nechtěla bys sřátelit??:)

6 Nika Nika | E-mail | 15. února 2008 v 20:53 | Reagovat

jasně, že váháš....;-) budu moc ráda;-)

7 Skřet Skřet | 30. března 2008 v 14:27 | Reagovat

Jen takový další postřeh: Jestli si sebou bereš konzervy, tak si nezapoměň otvírák :D

8 Nika Nika | E-mail | 30. března 2008 v 18:52 | Reagovat

;-) njn...zvládne zubama;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama