Březen 2008

Efextwin

29. března 2008 v 23:06 | Nika |  Spřátelení
Takže zase další spřátelko. Koukám, že tenhle nový vzhled dělá divy;-). Takže, abych vás představila. Seznamte se Efextwin. Zatím jí znám jen pár minut, ale myslím že do budoucna se skamarádíme;-). No, jinak jsem stačila zjistit že píše básničky, ale má na blogu spoustu jiných zajímavých věcí.Fakt blog pro každého. Určitě mrkněte sem .
Tak se zatim mějte a tobě Efextwin, přeju hodně štěstí do pokračování v psaní a blogaření;-)
Nika.
A tady něco pro tebe;-)

Nový vzhled

29. března 2008 v 22:16 | Nika |  Nástěnka
Ahoj. Takže Vám chci oznámit, že jsem se rozhodla změnit vzhled. Tento je trošku depresivnější, ale myslím že se sem bude perfektně hodit. Moc bych na lay ocenila vaše názory ve formě komentářů. A kde že jsem ho sehnala? Brousila jsem na http://sluniin.blog.cz a tady jsem ho přesně našla. Je to dílo jisté Ilianaiedail, která dělá moc pěkné laye a moc jí za ně děkuju. Za sebe tedy říkám: Tenhle lay je krásný,ale nevím jestli jsem ho sem dala dobře. Případné chyby a to co se vám nelíbí prosim vás piště.
Díky, Nika.

Noc

27. března 2008 v 20:57 | Nika |  Jednorázovky
Takže jsem zase něco sepsala. Sice to nejsou elfíci, ale brzy (snad) budou. Přeji pěkné čtení a prosím o komenty.
Díky, Nika.
P.S. To kurzívou je ten kluk
Naposledy za tento večer se podíval do zrcadla. Prohlížel si svoje zuby, tedy píše jen řezáky. Za pár hodin už se mu o hodně zvětší a půjde sát svojí oblíbenou krev. Posledních pár dnů ho jeho zuby boleli a tak se bál, aby s nima něco neměl. Avšak doufal, že bude všechno v pořádku. Sedl si a těšil se na tu slastnou chuť krve, která mu lehce stékat do krku.
Seděla na křesle a přemýšlela. Oči měla zapíchnuté do ohně, který vesele plápolal v krbu, a jen těžko si připouštěla, že dnes je úplněk a bude se opět měnit z člověka na nestvůru. Tedy, přesněji řečeno na vlkodlaka. Úplně to nesnášela. Každý měsíc snášet tolik bolesti a smutku a strádání. Kdekomu by z toho už puklo srdce. Celá situace byla horší tím, že byla ještě dítě. Čtrnáctiletá dívka. Krásná a nevinná. Věděla, že už za pár hodin to přijde. Rozhodla se, že dnes bude venku. Stejně tam nikdo nikdy nebyl. V zapadlé části města, kde ona bydlela.
Vzala si starý kabát. Věděla, že ho už domů nedonese a tak si nechtěla ničit nový. Otevřela domovní dveře a nadechla se čerstvého večerního vzduchu. Studený vzduch jí proklouzl až do plic a tam pořádně zastudil. Zavřela za sebou a smutně pohlédla do tmy. Šla za nosem. Vybrala si ulici, která byla nalevo od ní. Najednou se lekla, protože na konci ulice někoho viděla. Nevěděla proč, ale šla blíž. Rozeznávala jeho rysy a zjistila, že je to kluk zhruba v jejím věku. Přestala se bát a zamířila k němu.
Její spěšné kroky ho vyděsili, ale když jí uviděl, jen se mírně usmál. Tak tohle je ona. Už teď se mi líbí. A jak bude teprve chutnat její červený poklad? Lahůdka.
"Copak dělá kluk jako ty, takhle sám venku?" Ozvalo se za ním, drzým tónem. Původce otázky vyšel ze stínu a plně se mu ukázal.
" A copak dělá taková krásná a mladá dívka jako jsi ty, takhle pozdě venku?" oplatil jí stejně drze. "Mohlo by se ti něco ošklivého stát" řekl a v očích se mu zablesklo.
"Nemyslím, že bych se nedokázala ubránit" řekla sebejistě a vzhlédla na tmavě modrou oblohu, na které svítil krásný a dokonale kulatý měsíc. Už za pár minut.
"Je zajímavé, že si si tím tak jistá." Řekl a vzhlédl též na krásnou oblohu. " Avšak myslím, že nebudeš mít šanci. Jsou tady poblíž dokonale ozbrojení jedinci, kteří velice milují krev mladých dívek."
Jen se zaškaredila a zadívala se mu do očí. Našla tam pobavení, ale i něco jiného. Touhu. Po krvi. Potom si prohlédla celý jeho obličej a zjistila, že místo výstavně rovných zubů se před ní třpytí dva velké špičáky připravené se zakousnout do jejího mladého krku. Už se k ní nakláněl. Jeho zub už se dotýkal její kůže. Ona cítila na pokožce jakési zachvění. Nevěděla proč, ale vůbec se ho nebála. Jako by byl úplně neškodný a jen si s ní pohrával.
Přejížděl svým ostrým zubem po jejím krku. Trochu jí škrábl a z tohoto malého šrámku se vyhrnula troška krve. Jen se zákeřně zasmál a všechnu vysál. Velice mu chutnala a tak se rozhodl. Po chvíli si o sobě myslel, že se zbláznil, ale ukázalo se, že udělal dobře. Alespoň prozatím. Rozhodl se totiž jí nezakousnout, ale užívat si jí ještě pár dní. Mohl si s ní dělat cokoliv, a pro něj nebylo nic lepšího, než mít u sebe mladou dívku, která se mu navíc velmi líbila.
Ona se ho vůbec nebála. To co dělal se jí velmi líbilo. Opravdu se ho nebála. Dokonce by si dokázala představit i vztah s ním.
Ale nikdy by neměla jistotu. Byl to zvláštní pocit. Věřila, že jí nic neudělá, ale nebylo to jisté. Adrenalin proudil její krví a jí toto napětí čím dál víc vzrušovalo. Teď, poprvé za celou tu dobu, jí napadlo, že její vlkodlačí část by jí mohla přijít vhod. Kdyby se náhodou mýlila a milí upír jí chtěl přece jenom zakousnout.
Ucítila ten zvláštní a odporný pocit, který jí doprovázel každý měsíc za úplňku. Už se proměňovala.
Konečně pochopil její slova. Jak zvláštní. Teď poprvé, se začal trochu bát o svůj vlastní život.
Přeměnila se. Byl docela vystrašený, ale držel se. Po pár minutách zjistil, že mu nic neudělá. Nebo aspoň nic smrtelného. Dokázal jí jaksi ovlivnit. Nebo jí něco v ní říkalo, že on je přítel. Přišla k němu. Stoupla si vedle něj a slabě mu svou tlapou přejela přes břicho. Věděl, co to znamená a byl rád, že to udělala. Od této chvíle nebyl schopen jí cokoliv udělat. Tedy, cokoliv. Rozhodně jí nemohl zakousnout. Cosi mu to nedovolilo.
A tak se stalo, že se mladík a dívka probudili ráno, opření o sebe zády, vedle jakéhosi starého domu. Jeden měl obličej od krve a druhý vypadal, jakoby celé týdny nespal a v nejbližší době byl součástí nějaké pouliční rvačky. Byli o sebe opření a potichu oddechovali.

Kapitola 7.: Les 1/2

16. března 2008 v 21:36 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Tak jsem sesmolila další kousek elfíků. Je to jen půlka, protože mi docházejí nápady a já stíhám za ten týden opravdu už jen dvě stránky. Velice se omlouvám, ale hned jak mě něco napadne zahltím Vás kapitolkami. Ještě jednou Vás prosím o Vaše nápady ohledně elfíků. Mohlo by mi to hodně pomoct. Také prosím o komenty.
Díky, Nika.

Kapitola 6.: Cesta Letadlem 2/2

12. března 2008 v 18:11 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahoj. Takže tady máte další část povídky. Je to kratší, ale i přesto doufám že nezklamete a napíšete spoustu komentů. Budu moc ráda;-)
Benzín Nika.

Kapitola 6.: Cesta Letadlem 1/2

10. března 2008 v 16:29 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahoj. Tak tu mám půlku 6. kapitoly. Nějak dochází nápady tak kdyžtak do komentů napište, co byste nějak chtěli. Uvidím jaké budou nápady a pak se rozhodnu,buď podle sebe nebo podle komentu. Prosím teda o komentíky a přeju pěkné čtení.
Díky, Nika

Videjko

8. března 2008 v 22:00 | Nika |  Nástěnka
Tak tohle si opravdu neodpustim. Že je úžasnej?;-););-) Pište komentíky jak se Vám to líbí.
Díky, Nika.

Ergien

6. března 2008 v 15:52 | Nika |  Spřátelení
S Ergien jsem (údajně) spřátelená již dlouho, ale ještě jsem jí nenapsala článek. (Za to se jí moc omlouvám.)Tak jsem se k tomu konečně dokopala a tady je výsledek.
Takže Ergien. Je moooc super a mám jí ráda. Je to můj benzín společně s Juicy;-)
Jinak Ergien píše krásný povídky a nejvíc se mi líbí mezi dvěma ohni. Je opravdu moc hezká, ale nebudu tu říkat děj. Radši,ještě bych to zkazila. Kromě povídek najdete u Ergien také různé zajímavosti, články o knížkách, filmech a různých jiných věcí kolem HP, spoustu obrázků a i videoklipy. Rozhodně se podívejte.;-) No nebudu tu breptat už dlouho. Ergien je prostě můj anděl a benzín;-) No co víc dodat?;-)
A najdete jí tady
Kohopak si vezme Lili? Kdo ví;-)

Kapitola 5.: Mylná myšlenka

4. března 2008 v 19:36 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahoj. Tak už jsem to konečně dopsala. To je radosti, co?;-)Doufám že se vám konec bude líbit a napíšete komentíky.
Díky, Nika

P.S. některé věci nejsou určitě reálné a taky tam jsou určitě nějaké chyby.
Autobus se kolébal, mírně šramotil a uspával mě. Už se mi klížily oči. Zavřela jsem je a nechala jsem se unášet slastným nevěděním. Byla jsem v polospánku, když na mě moje spolusedící zavolala. Byla to jakási nevrlá starší dáma. Volala na mě už asi delší dobu, a proto byla mírně rozčilená.
"Tak holčičko, jsi hluchá?" zavrávorala na mě stará paní a strčila do mě. To mě naštvalo. Neochotně jsem otevřela oči a dala nohy do uličky. No snad si nemyslí, že se budu zvedat. Ne.
Po přemáhání mé ospalosti jsem se přece jenom musela zvednout a milé staré paní uhnout. Když odešla z mého dosahu, sedla jsem si na její místo a nepřítomně koukala z okna. Krajina kolem mě mi rychle utíkala z očí. Vše se mi míhalo před očima. Dělalo se mi z toho mdlo. Proto jsem zvedla oči a rozhlédla se po autobusu. Viděla jsem pár starých lidí, kteří vypadali, na rozdíl od paní která seděla vedle mě, velice mile. Na druhé straně autobusu jsem zpozorovala několik puberťáků. Jich jsem si všimla vlastně jen kvůli tomu hluku, co dělali. Podhlédla jsem na ně. Všichni byli kluci a jeden z nich byl docela hezký. Teda aspoň podle mě. Změřila jsem si ho pohledem. On si mě, k mé smůle, všiml a začal na mě pokřikovat. Rychle jsem uhnula pohledem a posunula se na mé sedačce směrem dolů. Takže jsem teď skoro ležela. Když jsem to udělala pokřikování ustalo a já si konečně oddychla. Nemám ráda rozruch a obzvlášť ne když je kvůli mně.
Zbytek cesty proběhl v klidu, až na to že si ten kluk ke mně přisednul a začal do mě hustit jeho drsňácký kecy. Nějak jsem ho odpálkovala, ale moc to nedopadlo, protože za pár minut přišel znovu. To už jsem byla fakt hodně naštvaná. Naštěstí se ozvalo moje vysněné " letiště Ruzyně". Jen co jsem to zaslechla, popadla jsem moje věci a pádila z autobusu pryč. Uf, tak konečně mám klid.
Ještě mi zbývalo asi 3 a půl hodiny a tak jsem si dala kufry do jakéhosi prostoru pro čekající pasažéry a šla si sednout do krásně provoněné pizzerie. Už jsem tam skoro byla. Už jsem vcházela a napadlo mě, že bych si měla jít vyzvednout a zaplatit tu letenku. Šla jsem si ho tedy koupit. Bála jsem se toho, že jsem tam třeba něco pokazila, neodeslala se žádost nebo spoustu dalších věcí. Naštěstí vše dopadlo dobře a já s lístkem v kapse konečně do oné pizzerie došla.
Vybrala jsem si to nejlepší místo. Jen co jsem si sedla byl u mě číšník a dával mi jídelní lístek. Skoro jsem se do něj ani nemusela dívat. Už jsem věděla, co chci. Pizzu Hawai. Vždycky byla má nejoblíbenější. Objednala jsem si. Skoro hned potom co jsem řekla, že chci tu nejlepší pizzu Hawai byl u mě číšník znovu a dával přede mě veku a příšerně dobrou pomazánku, do které jsem se hned pustila. Byla opravu výtečná. Pochutnala jsem si na ní. Bylo mi moc líto, když jsem jedla poslední kousek. Na to jsem se ale těšila na mojí pizzu. Věděla jsem že bude ještě chvíli trvat než mi jí přinesou a tak jsem se opřela o zeď, která byla za mnou a koukala do stropu. Byla tam zvláštní malba. Celá pizzerie byla zbarvená do oranžova až červena. Bylo to tam moc krásné a příjemné. Rozhlížela jsem se kolem sebe a vstřebávala různé dojmy. Jednou o tomhle místě určitě napíšu povídku, říkala jsem si. Spadla jsem do světa svých myšlenek a přemýšlela o ději té povídky. Něco se mi už rýsovalo v hlavě. Vzala jsem pár ubrousků ze stojánku, vyštrachala propisku z mé osobní taštičky a začala psát. Moc mi to nešlo. To víte, jak vám by se psalo na ubrousky? Když jsem popsala asi 4 zjistila jsem, že mě pozoruje číšník. Měl velice zvláštní výraz. Už jsem asi ze všeho zblblá, ale měla jsem pocit, že do celého incidentu "elfové" je nějak zamotaný i on. Ten jeho pohled.
Když si všiml, že jsem ho zpozorovala, dělal jakoby nic a svojí pozornost věnoval pizze, která se pekla v peci. Nevěděla jsem co si o tom myslet. Už po několikáté za tento den jsem jen pokrčila rameny a dál psala na ubrousky. Měla jsem v hlavě spoustu věcí, které jsem chtěla do své povídky napsat. A nejmenovala se jinak než "Jak jsem si vzala elfa". Začala jsem psát vše co se stalo od té doby co jsem prvně pomyslela na to, že se za elfy vydám.
Za pár chvil jsem byla nucena ze svého vysněného světa mezi elfy vystoupit a věnovat se realitě. Konečně mi donesli pizzu. Juchů. Postavili jí přede mě, dali mi příbor a pozorně popřáli dobrou chuť. Teda řeknu Vám, to je servis.
Pizzu jsem jedla pomalu. Nebudu přece takové skvělé jídlo hltat. A ještě k tomu jsem měla ještě spoustu času. Stejně bych neměla kam jít. Objednala jsem si ještě kolu. Vychutnávala jsem si každý kousek toho výborného jídla. Připadala jsem si jako v nebi. Opět mi myšlenky zabloudily k elfům. Zdálo se mi, že vidím Legolase. Jel na koni a vedle něho byl ještě někdo. Zatím jsem nemohla zjistit kdo to je, protože byla ještě tma. Pravděpodobně bylo velmi brzy ráno. Když vyšly první paprsky ranního slunce, konečně jsem viděla neznámému do obličeje. Nemohla jsem věřit svým očím. Těkala jsem svýma očima sem a tam, z jednoho na druhého a čím déle jsem to dělala, tím víc jsem si připadala padlá na hlavu. Dva úplně stejní elfové, jeli na koni k nějakému velkému lesu, či pralesu. Dva Legolasové. No je tohle možné? Ne, není. Já to vím. Mám asi vidiny.
Zavřela jsem oči a pak jsem je zase otevřela. Přede mnou byla krásná oranžová pizzerie plná hostů. Ranní krajina Středozemě se vytratila stejně tak rychle jako se objevila. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co to má znamenat. Dva Legolasové, kteří mají plnou zbroj a jedou spolu, jen oni dva, k hodně velkému lesu. Mohla jsem si tím lámat hlavu, jak jsem chtěla, ale na nic jsem nepřišla.
Přemýšlela jsem a přemýšlela. Je to pravda, či ne? Ptala jsem se sama sebe. Už nevím, čemu můžu věřit. Takovéhle podobné věci se mi v poslední době stávají často. Nevěděla jsem, jestli mě jen šálili smysly nebo je to další divná věc, které jsem říkala poselství od elfů. Myslela jsem si, že mi nechávají vzkazy, abych se k nim dostala. Vůbec jsem netušila proč. Asi jsem si to jen vymyslela nalhávala abych měla dobrý pocit. Opravdu vůbec netuším co s tím má kdo společného. Třeba mám jen nějakou mozkovou poruchu.
Zatímco jsem přemýšlela, snědla jsem velkou část pizzy. Ani mi to nepřišlo, ale když jsem jedla, přemýšlelo se mi líp. Chtěla jsem přijít na to, co se mnou bude, ale naopak jsem přišla jen na to, co napíšu do mé povídky. Napadalo mě pár různých zajímavých věcí, které jsem tam chtěla napsat. Nakonec jsem si domyslela konec, jelikož jsem o svém osudu neměla ani nejmenší tušení.
Čas se krátil, pizza mizela a já byla nucena odložit prázdný talíř a dopít kolu a odejít. Zbývaly ještě 2 hodiny. Jak se ten čas vleče. Vyšla jsem z pizzerie a ohlédla kolem sebe. Kolem mě bylo soustu obchůdků, butiků, kaváren a restaurací. Zalezla jsem do první kavárny, kterou jsem viděla. Posadila jsem se. Abych řekla pravdu, tahle kavárna mě dost překvapila. Byla opravdu krásná. Škoda že je tak daleko o domova. Od domova? O čem to vůbec mluvím? Vždyť já teď nemám domov. Můžu jen doufat, že ho najdu u elfů, protože domů se vrátit v žádném případě nemůžu.
Začala jsem přemýšlet uprostřed pohybu a tak jsem se zastavila. Na pár chvil jsem strnula. Otevírala jsem lístek nápojů a zrovna jsem byla uprostřed obracení. Zvláštní. Co já někdy dokážu. Ale zpátky ke kavárně. Byla krásně útulná a velice příjemná. Tady by bylo dobré se odreagovat. Možná se tady i dobře učí. To jsem měla také někdy vyzkoušet. Jinak, vlastně, na první pohled se tahle kavárna na kavárnu vůbec netváří. Je to trafika. Až za ní je ta kavárna. Trafiková kavárna. To je úžasné. Nikdy v životě jsem něco takového neviděla. Jak už jsem tedy řekla, posadila jsem se a začala si číst v nápojovém lístku. Měli velice zajímavé čaje a jiné teplé nápoje. Také prodávali jakési placky s různou náplní. Toho jsem si všimla, když jsem pohlédla k vedlejšímu stolu. Sedělo u něj 5 holek. Už od pohledu byli zajímavé. 3 holky, vlastně už asi dámy, byli starší. Bylo jim kolem 20, což bylo velice zvláštní, protože ostatní 2 děvčata vypadala asi na 14 roků. Možná byli příbuzné, možná ne. Rozhodně tak ale nevypadali. Všechny drželi v ruce tu záhadnou placku a velmi se bavili, když jí jedli. Potom rozložili na stůl velký kus papíru, spíše pergamen, který byl popsán tuší. Byl na něm jakýsi rodokmen. Řešili nějakou záhadu. Chvíli jsem je poslouchala a začala jsem vycházet z údivu. Říkali si jakýmisi neznámými jmény jako je Awron. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla něco o Lence Láskorádové. Opravdu bylo zajímavé je poslouchat.
Přišla ke mně obsluha a já musel a svojí pozornost přesunout jinam. Vybrala jsem si tu placku se šunkou a sýrem a horkou čokoládu. O pár minut později jsem si uvědomila, že mám úplně to samé, co ta zvláštní pětice.
Opřela jsem se o opěradlo židle a zaposlouchala se do hudby, kterou tam pouštěli. Byla pěkná, taková uklidňující. Zavřela jsem oči a nechala se unášet svou fantazií. Zavedla mě kamsi do lesa. Obraz jsem měla rozmazaný. Viděla jsem sebe. Na stejném místě jako jsem byla teď. Tedy v kavárně. Vedle u stolu seděly tytéž holky. Nebylo už tak prázdno jako předtím. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jsou 4 hodiny. Potom se plynule obraz měnil a já viděla odlétající letadlo. Bylo to to moje, to důležité. Potom jsem znovu viděla sebe, na letišti. Byla jsem zoufalá, letadlo mi uletělo. Řešila jsem něco s informační služnou a brečela. Potom jsem se zkroutila do sedadla, schoulila jsem se do klubíčka a brečela.
Najednou jsem se probrala. Nespala jsem, jen jsem nebyla zrovna v tomhle světě. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl čtvrté. Oddechla jsem si, doslova do sebe hodila svoje občerstvení a běžela na letiště. Podívala jsem se na informační tabuly a zjistila, že změnili čas odletu. O hodinu. Byla jsem šťastná, že jsem to viděla. I když vůbec nevím jak se to stalo. Jen tak z instinktu jsem vytáhla letenku a pořádně si jí prohlédla. Zjistila jsem, že jsem se od první chvíle myslela milný čas. Pořádně jsem se zhrozila a byla opravdu vděčná za to něco, co mě upozornilo na to, že si to opravdu myslím špatně.
Už jsem raději nikam nešla a sedla si na sedátko. Kupodivu to bylo to stejné, na kterém jsem v mé vidině brečela. A čekala jsem a čekala. Tyhle chvíle jsem neměla ráda. Jen sedět a nudit se. Brr. Došla jsem k blízkému automatu a koupila si za pár kaček čaj s citronem.
Srkala jsem, protože čaj byl ještě horký. Byl ale moc dobrý. Seděla jsem zbědovaná a unavená. Vlasy jsem měla rozcuchané a koukala jsem kamsi do dáli. Najednou se u mě objevil neznámí člověk. Okamžitě jsem se na něj ohlédla. Byl to jakýsi kluk. Byl asi stejně starý jako, ale to mě na první pohled vůbec nezajímalo. Hned jak jsem viděla jeho obličej, poskočilo mi srdce.
Vypadal úplně stejně jako ten nejhezčí kluk na světě. Měl krásné zrzavé, trochu delší vlasy. Jeho oči byly zelené. Jeden pohled stačil a už jsem věděla, že je to kluk mých snů. Byl tak krásný. Kdyby věděl, že po takovém jsem celou dobu toužila. Moment. Počkat, děláte si legraci, ne? Teď, když jsem se vydala hledat elfy se objeví můj nastávající?;-) To přece není možné.
Sedl si vedle mě na umělohmotné sedátko a díval se na mě svýma krásnýma a uhrančivýma očima. Najednou se mu v ruce objevila růže. Vůbec nevím, kde ji vzal, ale byla strašně moc krásná. Takovou jsem snad v životě neviděla. Byla jako právě utržená a její krásně ladné a rudé květy se lehce vlnily v slabém vánku. Zahleděli jsme si do očí. Každý milimetr jeho zeleno-šedých očí jsem měla v hlavě. Věděl a jsem, že na tenhle okamžik nikdy, ale nikdy nezapomenu. Bylo to krásné. Pomalu mi podával růži. Když jsem se probrala z mého menšího transu způsobené jeho krásným obličejem, růži jsem přijala a zadívala se na ní. Když jsem od ní odtrhla moje oči, byl už pryč. Rozhlédla jsem se po celé hale, ale nikde nebyl. Pořádně jsem prozkoumala každý kousek, a došla jsem ke stejnému názoru jako předtím. Bylo mi to opravdu moc líto, zvlášť po tom co mi dal tu růži. Ale to přeci nemohla být náhoda. Musel vědět, že tam budu a sehnat tu růži předem. Vrtalo mi to hlavou.
Zatímco jsem přemýšlela, točila jsem růží v ruce a instinktivně k ní čichala a užívala si její krásy. Byla opravdu krásná a jedinečná. Byla jsem asi neopatrná, protože z ní malý kousek spadl. Podívala jsem se, co to je, i když bylo předem jasné, že to bude jeden okvětní lístek. On to však nebyl. Vypadl sice lístek, ale z papíru. Okamžitě jsem ho sebrala ze země a rozevřela. Byla tam zpráva. A co víc, byla věnována mě. Nevěřila jsem svým očím. Takových překvapení se dnes stalo. Na lístečku stálo:
Nezapomínej
Jen jedno slovo, ale kolik toho vystihlo. Tedy, já jsem vlastně nevěděla, co to vlastně znamená. Na co nemám zapomenout. Snad na něj? Nebo na spoustu jiných věcí co se kdy staly? Jen jeho pravopis mě okouzlil. Psal tenkým a dokonalým písmem, který by byl hodný i kdejakého pisatele knih v dávných dobách. Lísteček jsem složila a vložila ho do peněženky. Už teď jsem cítila, že bude znamenat hodně. Avšak měla jsem v myšlenkách hodně zmatků a tak jsem nemohla přijít na kloudné vysvětlení.
Slyšela jsem hlášení, které vycházelo z reproduktoru nade mnou. Ženský hlas svolával všechny cestující, kteří cestovali stejným letadlem jako já. Zvadla jsem se, došla si pro zavazadla a přežila všechna bezpečnostní opatření, která na letišti měli. Nastoupila jsem do letadla. Sedadlo číslo 13 jsem našla celkem lehce. Moje místo bylo u okénka, což mě nesmírně těšilo. Vždycky jsem chtěla sedět u okénka, ani nevím proč. Sedla jsem si a dala si přes sebe bezpečnostní pás. Mojí taštičku jsem si dala přes rameno a tak jsem teď byla docela ověšená různými popruhy. Konečně jsem měla všechny moje věci vyřešené a měla jsem čas se kolem sebe porozhlédnout. Sedadlo vedle sebe jsem jen tak přejela pohledem a raději jsem si prohlížela ostatní cestující. Když jsem si všechny pořádně prohlédla, přičemž jsem nad pár lidmi zakroutila hlavou, jsem se koukla na sedačku vedle mě. Po důkladnějším prohlédnutí jsem zjistila, že tam je jeden rudý okvětní lístek z růže. Byl tady. On.
Byla jsem celá napjatá. Jen jeden malý okvětní lístek a jak dokáže člověka napínat. Nevěděla jsem, co si mám myslet a co mám dělat. Tak jsem jen nezúčastněně seděla a přemýšlela. A pak to přišlo.
Na poslední chvíli před vzlétnutím se vedle mě objevil tentýž chlapec. Pramen jeho zrzavých vlasů mu překryl část oka, protože asi rychle běžel. Byl i udýchaný. To ale nevadilo. Takhle byl ještě hezčí. Sedl si vedle mě. Vzal si pás a potom se otočil na mě.
"Máš ještě tu růži?" řekl jeho hlasem a já se do něho zamilovala podruhé. Nemohla jsem samým nadšením mluvit a tak jsem jen růži pozvedla, víš. Držela jsem jí celou dobu v ruce. Pořádně si jí prohlédl a souhlasně zakýval hlavou.
"je velice důležitá, musíš jí střežit." Potom co řekl tohle, jsem nevycházela z údivu. Vrátil se mi dar řeči a tak jsem ho zahrnula otázkami typu: kde se tady bereš, na co je ta růže, Kdo jsi a proč jsem tě nepotkala dřív. Na to on jen odhrnul kousek jeho vlasů a odhalil svoje ucho. Bylo špičaté. On byl elf.