Kapitola 6.: Cesta Letadlem 1/2

10. března 2008 v 16:29 | Nika |  Jak jsem si vzala elfa
Ahoj. Tak tu mám půlku 6. kapitoly. Nějak dochází nápady tak kdyžtak do komentů napište, co byste nějak chtěli. Uvidím jaké budou nápady a pak se rozhodnu,buď podle sebe nebo podle komentu. Prosím teda o komentíky a přeju pěkné čtení.
Díky, Nika

Po tomto gestu jsem seděla na své tmavě modré sedačce jako přimražená. Měla jsem toho tolik, co jsem mu chtěla říct a na co jsem se ho chtěla zeptat. Chtěla jsem začít se svojí palbou otázek, ale když viděl, že se nadechuji, položil si prst na rty a tím mi jasně naznačil, že mám mlčet. O chvilinku později se mi objevil v hlavě jeho a můj obraz a začal klidně promlouvat. Byli jsme jakoby v jiném světě.
"Hlavně se nelekej, všechno je v pořádku. V letadle by nás mohli slyšet nepovolaní a takhle to bude lepší. Řekni mi, co máš na srdci."
"No…víš" zakoktala jsem se a najednou se mi všechno vykouřilo z hlavy. Pak jsem vyslovila otázku, která mě napadla první. " Jakto že si jako elf v letadle? Copak nemáte své vlastní prostředky jak cestovat?" Smysl mojí otázky mi došel až potom co jsem jí vyslovila. To to tedy pěkně začíná.
" Víš" začal trpělivě "my elfové většinou létat nepotřebujeme. Když někam chceme, jedeme na koni. U Nás se nepotřebujeme dostávat za moře."
"Aha…" řekla jsem trochu nechápavě a přemýšlela co dál. Pomalu mi opět začínalo svítat. "A co tady vůbec děláš? Myslím ve světě lidí?"
"Přišel jsem za tebou." Zněla jeho krátká, ale výstižná odpověď. Byla jsem překvapená, ale potěšená.
"Opravdu? A to jsem si myslela, že o mě nemají elfové ani ponětí."
" Právě naopak. Jsi pro Náš národ velice důležitá." Jen jsem zavrtěla hlavou a nechtěla jsem mu věřit. "Málem bych zapomněl" řekl pak " Jmenuji se Vilnius." Po tomhle už jsem byla úplně mimo.
"Nika, tedy Monika, ale říkej mi Niko." Řekla jsem jako ve snách a snažila jsem se udržet na nohou. Vyděl mé mírné zavrávorání a tak, bůh ví odkud, ke mně přistavil židli. Měla rudě potažené sedátko a opěrátko. Jako by byla přesně pro mě.
"Vidím, že ti budu muset vše vysvětlit." Řekl a já jen přikývla. " Národu elfů hrozí velké nebezpečí a jedině ty jsi schopná ho zastavit. Jen jsme uvítali, když jsme zjistili, že se k Nám chystáš. Jsi opravdu mimořádná." Po každém slově, které vyslovil, ve mně nabýval dojem, že mluví hodně učeně a spisovně. Pak mě to došlo.
" Počkat, jakto že se mnou mluvíš normálně? Nemáš mluvit Elfsky?" Jen se mírně uchechtl. " Elfové umí všechny jazyky. V historii byli velmi třeba, teď už je skoro nepotřebujeme, ale někdy se hodí. Jako třeba teď." Opět jsem přikývla.
" Takže teď se k Vám vlastně dostaneme docela lehce, ne? Už jsem si myslela, že třeba budu bloudit po Brazílii a hledat vás. "
"Je jasné, že to půjde lépe, ale i já jsem tady po prvé, takže přesně nevím cestu. Myslím ale, že tam budeme rozhodně dřív." Měnila jsem téma tak rychle jako jsem dýchala.
"A jste si na 100% jisti, že jsem to já, kdo Vám má pomoci? Já totiž vůbec ne." Řekla jsem pochybovačně. Usmál se na mě. Jeho úsměv byl krásný, plný porozumění. V tu chvíli mi připadalo, že na světě je všechno krásné a takové, jak by si kdo přál. Po několika vteřinách mě ovšem znovu pohltila krutá realita.
" Jistě, pamatuješ si na ty různé obrazy, šeptání a různé hlasy? Tak to jsem byl já a další elfové. Chtěli jsme ti pomoci s cestou. Zdálo se, že to chápeš." Můj výraz se změnil. Přemýšlela jsem a asi jsem se u toho mračila. Raději jsem se tím nezabývala, zeptala se na další věc, která mě zajímala.
"Myslela jsem, že mě nejdříve nebudete chtít vzít mezi sebe. Tohle jsem vůbec nečekala."
"No, víš, měla si trochu pravdu, u nás není moc zvykem se moc s lidmi kamarádit, ale některé známe a máme je rádi."
" To jsem si myslela" Až teď mi došlo že "chudák" celu dobu stál. Odněkud vzal židli a posadil se vedle mě. Kromě židle dal mezi nás stolek a na něj položil láhev s nějakým pitím. Nalil nám obou do skleniček a jednu mi podal. Měla jsem žízeň a tak jsem jen utrousila "děkuju" a pořádně se napila. Tekutina chutnala velmi zvláštně, ale byla moc dobrá. Elf se také napil a začal opět mluvit.
"Tu růži co jsem ti dal, nesmíš ztratit. Teď pocestujeme spolu, ale může se stát, že se ztratíme a budeme sami. Proto máš tu růži, když z ní odtrhneš jeden okvětní lístek zavoláš mě a já budu hned u tebe.
Když jsem to uslyšela nabyla jsem dojmu bezpečí. Dala jsem najevo, že rozumím a zamyslela se. Když viděl, že už pro tuto chvíli nemám nic na srdci, obrátil se ke mně a pošeptal mi.
"Už se vrátíme, už nemá smysl tu být." A hned asi vteřinu po tom jsem seděla opět v letadle a dívala jsem se směrem z okna na nádherné třpytivě modré moře. U Vilniuse stála letuška a mluvila na něho. Zdálo se, že už u nás stála delší dobu a dělal jí starosti Vilniusův výraz, který jsem spatřila v jeho tváři. Asi se zdržel. Zřejmě sklízel ten stůl a židle. Oči měl v sloup, takže bylo vidět jen jeho bělmo a jeho výraz vypadal opravdu zvláštně. Letuška nabízela nějaké pití, a jak zpozorovala, že se probíráme lekla se, až upustila kelímek s nějakým nápojem. Pak se omluvně ohlédla a dala nám kolu.
O zábavu jsme měli postaráno, jelikož jsem, Vilniuse učila pít brčkem a srkat. Nejdřív jsem mu vysvětlovala co to je kola, protože vůbec nevěděl, co to pije. Po prvé se pomalu napil a bál se toho jak to bude chutnat. Pak se jeho tvář rozjasnila v krásném úsměvu. Bylo jasné, že mu kola chutná. Vysvětlila jsem mu, že je to náš oblíbený nápoj. Potom jsme hráli, kdo dřív vypije svůj kelímek. Přitom jsme se vzájemně polili a letuška z nás měla oči na vrh hlavy. Pak jsem nevydržela pokušení a chtěla jsem se s ním učit elfsky. Souhlasil a začal pomalu promlouvat ladným a jemným hlasem. Elfština zněla jako píseň. Hned jsem si jí zamilovala. Ovšem někdo za námi si toho zvuku všiml a začal povykovat. Vilnius, aby to zamaskoval, plyně přešel z jeho řeči do naší a začal v podobné melodii broukat jakousi písničku. Pán za námi utichl, ale slyšela jsem, jak si pod vousy mumlá cosi jako:" jsem blázen nebo jsem slyšel elfšinu?"
Zarazila jsem se, ale Vilnius jen mávl rukou a začal probírat Titanic. Pouštěli nám ho totiž v letadle a jeho to zajímalo. Připadalo mi, jako bychom se znali už léta. Byl tak milý a rozuměl mi. Opravdu. Myslím, že i on to cítil stejně. Takhle jsem se ještě nikdy v životě necítila. Bylo to skvělé.
Titanic narazil do ledovce a začal se potápět. Vilnius byl pohlcený dějem, a když se začal Titanic potápět chytl mě něžně za ruku, kterou jsem měla na opěradle. Zaskočilo mě to, ale nebránila jsem se. Jeho dotek byl tak jemný. Bylo poznat, že je elf. Myslím, že elfové jsou mnohem lepší než někteří lidé, hlavně ti mužského pohlaví. Měli v sobě více citu a porozumění. Vilnius byl toho příkladem, když prožíval Titanic. To by můj táta, například, nikdy neudělal.
Hodiny se táhli a já a Vilnius jsem se víc a víc poznávali a sbližovali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ergien Ergien | Web | 10. března 2008 v 16:49 | Reagovat

ach :) jak romantickéé :D (myšleno jen v tom nejlepším smyslu :-P) je to fakt pěkný a doufam, že brzo chytneš inspiraci na tu druhou část ;) protože já už se nemůžu dočkat ;) tak benzínko načerpej benzíín a piš dál :D

2 Nika Nika | E-mail | 10. března 2008 v 16:52 | Reagovat

;-) díky, prostě romantika je moje;-) možná;-) jinak...benzín nějak dochází..musíme mi mí benzívové poradit...;-)

3 Juicy -> Twoe SB co tě láfujě ♥ Juicy -> Twoe SB co tě láfujě ♥ | Web | 10. března 2008 v 19:36 | Reagovat

hned si to přečtu jakmile mě tam pustí dvojče

4 Juicy -> Twoe SB co tě láfujě ♥ Juicy -> Twoe SB co tě láfujě ♥ | Web | 10. března 2008 v 20:47 | Reagovat

ááá je to tak krásný já chci taky elfa ( no možná si ho udělám v sns :D) ale je to fakt nádhera... už ho te´d lfáuju huáááá *já vím jsem trapnááá* : DDD promiň je to tvoje povídka

5 Ergien Ergien | Web | 10. března 2008 v 21:38 | Reagovat

benzini se ve svete neztratej :D benzini, ty si porardej vzdy :-P ale ted by ses mela vydat na lov :D ty inspirace :-P a pak si zajet do pimpy :D nacerpat benzin :-P

6 Jenn Jenn | Web | 11. března 2008 v 19:26 | Reagovat

Skvělé :o) Jak jinak co ?

7 Nika Nika | E-mail | 12. března 2008 v 18:06 | Reagovat

;-) oo děkuji....jinak nikdo tady neni trapnej a inspirace na chvíli přilétla. Druhá část vás vítá;-) moji milý benzíni;-)

8 Skřetice Skřetice | 30. března 2008 v 17:07 | Reagovat

Téda já bych nechtěla bejt elf, když ani neumí srkat :)))

9 Nika Nika | E-mail | 30. března 2008 v 18:50 | Reagovat

;-) no jasně...tak oni umí něco jiýnho;-)

10 Eleanora- Petriska Eleanora- Petriska | Web | 8. května 2008 v 11:21 | Reagovat

Skvely povidky, jsem nemocna, tak mam hodne casu na cteni a musim uznat, ze pote, co mi kamoska psala, ze psali test z vychodni Evropy me jmeno Vilnius dostalo:-D fakt pekny, jdu cist dalsi dil;-)

11 Eleanora- Petriska Eleanora- Petriska | Web | 8. května 2008 v 11:24 | Reagovat

Skvely povidky, jsem nemocna, tak mam hodne casu na cteni a musim uznat, ze pote, co mi kamoska psala, ze psali test z vychodni Evropy me jmeno Vilnius dostalo:-D fakt pekny, jdu cist dalsi dil;-) p.s. Promin, ze pisu bez hacku, ale pisu to z netu na mobilovi:-)

12 Eleanor Eleanor | E-mail | 31. července 2008 v 20:27 | Reagovat

jo,dobrý,akorát ten obrázek nic moc,i když chápu,že je asi problém něco podobnýho sehnat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama