Kapitola 8.: Jahody

20. dubna 2008 v 20:23 |  Jak jsem si vzala elfa
Hoj. tak jsem konečně sesmolila další kapitolu. Má to skoro čtyři stránky, tak doufám, že mě odměníte komentáři. Budu za ně moc ráda.
Moc díky, Nika.
P.S. Kapitolu věnuji Ergien, neboť nebýt jí žádna kapitola tu neni.;-)

Vilnius byl rád, že ho Nika nezklamala. Nepochyboval, ale jedna část jeho mysli se přeci jen trochu bála. Hleděl na ní. Spala. Vypadala jako anděl. Nemohl se na ní vynadívat, ale po chvíli se přece zadíval do korun stromů. Jak krásné to bylo. Už nebyl nervózní ani nevrlý. Věděl, že všechno nebezpečí je zažehnáno a tak se jen radoval z tohoto místa. Měli dost času. Museli čekat až do večera, kdy bude slunce zapadat. Byl rád, že zrovna Nika uvidí to krásné zjevení, které se jim naskytne. Že ona bude moci poznat jejich svět a pomoci mu.
Byl na ní hrdý. Ale jak nad tím tak přemýšlel, začal se opět trochu bát. Přece jim všechno nevyjde tak hladce. Určitě je někde problém. Čekají na poslední chvíli a pak zaútočí. Ale co když je nikdo nenašel, žádní nepřátelé, ale ani přátelé. Nevěděl co dělat. Každopádně se ho opět zmocňoval ten divný pocit. Jako by byli oba v nebezpečí. Vůbec se mu to nelíbilo. Obezřetně sen rozhlédl kolem. Každý kousíček mýtiny a kousek lesa co viděl, prohledal. Rozhlížel se celkem dlouho a ani si nevšiml, že si pomalu lehal a usínal. A právě toto byla jejich osudová chyba.
Nepřítel rozhodně nechtěl čekat, obzvlášť ne teď, když oba spí. Ze stínu se vynořil obrovský pavouk. Pomalu a opatrně se blížil blíž a blíž k Vilniusovi. Sklípkan, který měl na zádech jasný znak démonů se blížil.
Vilnius zaslechl mírné zašustění trávy a probral se. Naštěstí na sobě nedal nic znát. Pomalu vyčkával. Nevěděl, jestli se mu jenom něco zdálo, nebo jestli opravdu nepřítel přišel. Vilnius však věděl, že už bylo načase. Nemohl se smířit s vědomím, že by celou cestu prošli bez konfliktu. Teď už u svého ucha jasně slyšel šustění trávy a slabé pískání. Nebezpečně mu to připomnělo sklípkana. Vilnius pomalu otvíral oči. Uviděl vedle sebe asi metrového sklípkana, který byl pochopitelně zvětšený nějakým kouzlem. Tím se ovšem zkomplikovala situace, neboť tento pavouk určitě dokázal i člověka, natož elfa zabít svým jedem. A co teprve Nika? Ta se před ním zcela jistě neubrání.
Z čista jasna se vyšvihl na nohy a stál tváří v tvář tomu odpornému stvoření. Měl štěstí, že elfové byli na přírodu zvyklý a tak nechoval k pavoukům takový odpor jako třeba Nika.
Z vysoké, speciální elfské boty si vyndal krátkou dýku a byl odhodlán jí použít. Pavouk na něj začal útočit. Vilnius se úspěšně vyhýbal, ale potom ho sklípkan přeci jenom svou obří nožičkou sekl a on měl ránu na ruce. Měl štěstí, že uměl bojovat i levou rukou. Holt elfové jsou v mnoha věcech lepší než lidé.
Nika nemohla přeslechnout výkřik Vilniuse. Když se probrala viděla před sebou obrovitého pavouka a Vilniuse zabrané do boje. Cítila obrovské nutkání utéct neznámo kam, aby nemusela být v blízkosti tohoto odporného stvoření. Nakonec se ale ovládla a se zaťatými zuby ovládla svůj velký odpor. Zvedla se a chtěla Vilniusovi pomoct, ale najednou jí došlo, že nevěděla jak. Usilovně přemýšlela co udělat. V hlavě se jí honili různé věci. Přála si, aby mohla být na chvíli Harry Potter nebo Will z Witch. Chtěla nějaké nadpřirozené síly, které by jí pomohli zachránit Vilniuse. Kdyby tak alespoň vlastnila prsten, který patřil Frodovi. Mohla by se skrýt a jako neviditelná toho pavouka zneškodnit. Nic z toho však nevlastnila a nevěděla si rady. Rozhlížela se kolem. Chtěla nějaký kámen, nebo něco čím by mohla toho pavouka z větší dálky zranit. Místo kamenů a klacků viděla jen jahody. Ani nevěděla, proč to udělala, ale jednu obzvlášť jednu velkou si utrhla a šoupla do pusy. Byla šťavnatá a překvapivě pevná. Utrhla si jich do dlaní víc a začala je házet po nepříteli. První se mu rozplácla na jeho tělíčku, i když v jeho velikosti to bylo spíš pořádně odpudivé a chlupaté tělo. Jahoda se roztříštila na hodně malinkých kousků a popálila každý kousíček těla, kterého se dotkla. Nika se hodně divila, ale po sekundě neváhala a začala po něm házet další jahody k čemuž se Vilnius přidal. Za několik minut z obřího sklípkana zbyla jenom jakási šlupka jeho těla. Pavouk však stihl Vilniuse pořádně zranit a bylo dost možné, že ho i otrávil. Ležel na zemi a snažil se zvednout. Nika za tento den už poněkolikáté nevěděla co dělat. Přiběhla k němu a začala zjišťovat kam Vilniuse ten zpropadený pavouk kousl. Pořád se ještě nevyrovnala s tím faktem že jahody dokázali popálit sklípkana. Každopádně zjistila, že to chudák Vilnius schytal do ruky. Utrhla si kus trika a asi deset centimetrů nad kousnutím to zavázala. Potom mu sundala něco, co se podobalo vestě a podložila mu s tím hlavu. Potřebovala ho udržet při vědomí. Nemohla dovolit, aby se mu stalo něco horšího než je tohle. V duchu mu zakázala to, aby upadl do bezvědomí. Až teď si uvědomila, co k němu doopravdy cítí. Chtěla ho za každou cenu zachránit, ale teď už opravdu nevěděla, co by měla udělat. Z kapsy vytáhla růži. Tu růži, kterou od něj dostala na její ochranu. Třeba to funguje i jiných elfů. Vytáhla jí a utrhla z ní jeden okvětní lístek. Bylo jí to docela líto, protože růže se za tu dobu co byla u ní v kapse ani trochu nezmačkala a ani neuvadla. Vilnius byl ale mnohem důležitější. Chvíli si myslela, že se nic nestalo, ale potom si všimla, že začíná zapadat slunce a už byl vidět měsíc. Teď by se podle věštby měli dostat k elfům.
A taky že ano. Nika držela Vilniuse zrovna tu chvíli, když s nimi něco trhlo a oni vzlétli do oblak. Neviděli stromy, neviděli ani město. Jen se s nimi celý svět točil a oni nevěděli co se to s nimi děje. No, Oni. Vzhledem k tomu, že Vilnius už do bezvědomí upadl, byla na to Nika úplně sama. Po chvíli se jí také zamotala hlava a ocitla se v říši snů společně s Vilniusem.
Ani nevěděla, jak dlouho tam ležela, ale probudila se na krásně vyhřátém místě. Ležela na trávě a cítila jak jí sluníčko ohřívá celé její tělo. Otevřela oči a kolem sebe viděla jen samé stromy. Něco jí nepřišlo divné. Připadalo jí, jako kdyby byla v koruně. Rozhodla se to pořádně prozkoumat a tak se postavila. V tom však za sebou uviděla Legolase jak se usmívá. Otočila se a hodila na něho nechápavý výraz.
"Legolas?" zeptala se Nika a byla doslova vedle.
"Ano, jsem rád, že si mě poznala." Pohlédl na mě a viděl, že jsem nervózní. " Nestrachuj se. Vilnius bude za pár dní úplně v pořádku. Měl štěstí, že si provedla první pomoc. Kdyby se jed rozšířil dál do těla mohl by i zemřít." Řekl a vzdychl si. Objevil se mu v očích smutek a Nice bylo hned jasné že to není jen tak pro nic za nic. Už otvírala pusu a chtěla se ho na to zeptat, ale on jí předběhl.
"A teď pojď. Představím tě svojí sestřenici a poté i královně. A potom nás budeš moci konečně zachránit." Řekl, docela i šťastně a vydali jsme se dolů, po mechovém schodišti z koruny stromu. Moc se mi odtamtud nechtělo, ale co jsem měla dělat.
Když jsem pod nohama cítila hlínu mohla jsem si být na sto procent jistá, že už nejsme na stromě. Kolem sebe jsem jich viděla spoustu. Byla to krásná podívaná. Byly to takové domečky. Elfí domečky. To už mě ale Legolas táhnul za sebou k jednomu obzvlášť krásnému domečku. Legolas zaklepal a příjemný hlas ho pustil dál. Když jsme vešli, půvabná elfka se na mě podívala a vytryskly jí slzy do očí. Přiběhla ke mně a objala mě. Nevěděla jsem, co má dělat, ale opětovala její obětí. Nevěděla jsem, jak jsem si to obětí zasloužila.
"Tak si to přeci jenom všechno ve zdraví zvládla, holčičko" povídala ta elfka mezi vzlyky. Opravdu mě to dojalo. Když mě pustila, zadívala se na mě a ještě víc se rozbrečela. Legolas věděl proč. Vlastně jsem se dozvěděla, že jsme měli štěstí. Že nás Legolas a jeho bratr Lofim zachránili. Mělo k nám namířeno hodně démonů, kteří byli přeměněni právě v přerostlé sklípkany. To všechno bylo hezké, ale jediný problém byl, že jich bylo opravdu velké množství. Asi třicet. A podařilo se jich jim zabít pětadvacet. A pět jich uteklo. Řekla jsem, že jsme přemohli jen jednoho a pak jsem se objevila až tady.
"Opravdu? " odvětila elfka a smutně se usmála. " Tak alespoň že Lofim zemřel pro dobrou věc."
"Co-co-cože?" zakoktala jsem. Kvůli mně zemřel Legolasův bratr. Asi omdlím. Bylo mi opravdu hrozně. Fakt příšerně. Pak jsem si všimla, že ve vedlejší místnosti leží Vilnius a spí. Má nejspíš zavázanou ruku. Chvíli jsem ho pozorovala. Co by asi nato řekl on? Že kvůli mně umřel zcela jistě jeho kamarád? Ach jo. Bylo mi špatně. Zakymácela jsem se a podpírána Legolasem jsem se šla posadit. Bylo to opravdu hrozné.
O několik minut později jsem se už ocitla v tom nejhlavnějším době, co tu byl. A to u královny a krále. Okouzlilo mě to. V přijímacím sále, který byl pochopitelně též ve stromu, měli místo židlí jen velké polštáře na kterých se sedělo. Královna a král se vůbec nechovali povýšeně ani jako vládci světa, byli jako každý jiný. To se mi na nich velice líbilo. Celou dobu mě však tížilo vědomí, že jsem skoro zavraždila Lofima.
Královna mě vřele přivítala a já jsem se s jejím svolením posadila na jeden z polštářů. Nalila mi čaj do něčeho, co vypadalo jako spletené z trávy, ale ve skutečnosti to bylo pevné a udrželo to uvnitř teplo. Pořád jsem byla trochu mimo. Byla jsem zvyklá na Vilniuse. Ale že o mně vědí všichni elfové a jsou na mě tak pyšní. To jsem opravdu nechápala. A za druhé, protože jsem zavinila smrt Lofima. Od té doby co jsem to věděla, jsem se nemohla Legolasovi podívat do očí. Bála jsem se, že mi to bude vyčítat.
Ale pak přišlo něco, čehož jsem se obávala, děsila ale i těšila zároveň. Byl to zvláštní pocit. Mít v rukou celý elfí národ. Prý jim mám pomoci, ale copak můžu? Vždyť teď už můžu za smrt jednoho elfa. Ach jo.
Za pár minut konverzace s královnou k nám přišli Vilnius a Leonalida. Vilnius byl už docela v pořádku. Elfové mě prostě nepřestanou překvapovat. Leonalida držela v ruce knihu. Byla stará, vázaná v kůži. Už z dálky mi připadal hodně magická a důležitá.
Královna i král povstali. Totéž učinili i ostatní co byli v místnosti. Jen já jsem seděla a nevěděla co dělat. Abych tam neseděla jediná, stoupla jsem si taky. Královna si vzala od Leonalidy knihu a dala mi jí do ruky. Neřekla ani slovíčko. Nevěděla jsem co s ní dělat, ale když nikdo nic nenamítal otevřela jsem jí a přečetla si, co tam stálo.
Kniha stará a moudrá, schovává se pod křídly tvými. Chraň ji, jako život svůj. Nikdy nenech samotnou. Pořádně ji opatruj. Ona kniha, je jediná. Jediná svého druhu. Velké tajemství skrývá, musíš jí však dát pod duhu. Na ní závisí život tvůj a tvých milých bližních. Důležité poslání tebe čeká, proto nepodceňuj tuto zprávu. Každý kdo se jen tak leká, nemá moc být v právu.
Potom jsem ji prolistovala, ale na žádných jiných stránkách nic nebylo. Když jsem se zmateným výrazem vzhlédla, dala mi Leonalida do ruky lísteček se slovy:
Jediná kniha existuje, je důležitá velice. Kdo chce jí najít musí, mít od narození červené líce.
Červené líce: Líce nejvíce červené má člověk, elf se v tomto člověku nikdy nevyrovná. Avšak elf, zná všechny zprávy dobra a tak člověka vyhledá. Jednou bude potřeba. Bude mít rád elfy. Bude ochoten spolupracovat a zachránit náš rod. Neboť kdyby tak neučinil, odkázal by náš rod zkáze.
Přečetla jsem si to a opět jsem nechápala, co se po mě chce. Královna mi to vysvětlila. Prý musím najít tu knihu. Vůbec jsem nevěděla kde hledat, ale podle všeho byla u Leonalidy. Tak jsme se vydali k ní. Otevřela dveře a já se pozorně rozhlédla. U postele byl koberec, laděný do zelena. Napadlo mě, že kniha by mohla být schovaná někde pod zemí. Nadzvedla jsem koberec a po hmatu zjišťovala, jestli tam není jen nepatrná skulinka. Po chvilce jsem něco nahmatala. Koberec jsem dala úplně na stranu a začala očima hledat tu skulinu. Když jsem ji našla, začala jsem okolí čistit od prachu a jiných nečistot. Za chvíli se ukázalo, že tam jsou dvířka. Otevřela jsem je a oni se jako zázrakem zvětšili do takové míry, že jsem jimi mohla projít. Neváhala jsem a vešla dovnitř.
Ocitla jsem se na prosluněném prostranství. Nedalo se určit, kde to bylo. Na jedné straně bylo moře, na druhé les. Napravo hory a nalevo poušť. Ocital jsem se uprostřed. Zem vypadala zajímavě nebo´t se tam setkával led a sníh z hor, písek z pouště, voda z moře a mech z lesa. Přede mnou byl stupínek a před ním posvátný stoleček, nad kterým se vznášela kniha, která byla v mlžném oparu všech barev. Zrak mi z toho všeho přecházel kolem. Přišla jsem ke stupínku a chtěla jsem vzít knihu. Ale nešlo to. Nevím, jak jsem na to přišla, ale dala jsem obě ruce k té mlze. Něco jako aby si mohla zkontrolovat moje otisky prstů. Úplnou náhodou to zafungovalo a mlha poodstoupila do pozadí. Uchopila jsem knihu a otevřela ji. Nic v ní nebylo. Začala jsem panikařit, ale pak jsem si vzpomněla na tu větu o duze. Vyšla jsem k moři. Myslela jsem si, že tam bych duhu mohla najít. Sice tam nebyla, ale já jsem se rozhodla, že si jí vytvořím. Položila jsem knihu a začala cákat vodou, aby to vypadalo, jakože prší. Nejdřív mi to nějak nešlo, ale za pár minut už se začala tvořit menší mlha. Na velikosti nezáleží, hlavně že je duha. Rychle jsem vzala knihu a otevřenou jsem jí dala pod duhu. Objevil se tam obrys ruky. Okamžitě jsem tam tu svojí položila a čekala, co se stane. Všechno kolem mě se rozestoupilo a já viděla jenom zářící se třpyt. Potom se stalo asi tohle. Přede mnou se objevil miniaturní obrázek celé elfí říše. Jakoby se z ní odloupávalo všechno zlo, co tam kdy bylo. Všechna černota a zlo bylo zničeno. Když všechno odpadlo, objevil se kolem elfí říše průsvitný silný obraný kruh. Kolem všech lesů a potůčků, kolem všech ptáčků a ostatních místních zvířat. Žádné stvoření už nikdy nezemře rukou nepřítele. Ano rostliny nebudou ušlapávány ani káceny. Všechno půjde podle přírody. Pak se však stalo něco, co jsem naprosto nečekala. Částečky zla, které dopadli do říše, se zhmotnili a rozpoutala se historicky poslední válka mezi elfy a zlem. Pak už nikdy nebudou boje, války. Elfí ženy nebudou mít strach o své manželi ve válce a malá elfátka budou mít plnohodnotné dětství s mámou i s tátou.
Prostě mír a klid až navěky.
Ale zbývala ještě ta poslední válka. Ta poslední.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ergien Ergien | Web | 20. dubna 2008 v 21:13 | Reagovat

Aaaaah, já omdlívám :D skvělá kapitolka ;) (a ty víš, že to myslim vážně :-P) ty jo, ja jeste nechci koneeec!! Nikoo, notak :D takova suprová povídka a ty to chceš skončit?! :-P nechápu tě :D benzíne :-P

2 Nika Nika | E-mail | 20. dubna 2008 v 21:18 | Reagovat

;-) jee, děkuju. fakt jsem moc ráda že se ti to líbí. Ale ještě dvě kapitoly jsem se rozhodla....a ta psolední bude něco jako prolog, ale jakoby nakonec.;-) No nic.

Ale já jí musim skončit..mám super plán;-) jsem strašně zvědavá na komenty u tý předposlední a poslední až tu budou. Taky bych nekončila, jenže to by už fakt bylo jak pohádka.;-)

3 Breila Breila | Web | 21. dubna 2008 v 19:34 | Reagovat

na poslední ti hodím snad i celkový komentář :-P jen tak, aby ses nenudila :-P

4 Juicy -> Twoe SB co tě láfujě ♥ Juicy -> Twoe SB co tě láfujě ♥ | Web | 24. dubna 2008 v 14:57 | Reagovat

jééé toe ale fakt upe krásný a nekončíííííííííííííííí *bééé*

5 galrin galrin | 27. dubna 2008 v 21:05 | Reagovat

je to užasný strašně se těším na další kapitollku :-)

6 Eleanora- Petriska Eleanora- Petriska | Web | 8. května 2008 v 23:45 | Reagovat

Tak jsem to docetla, tak honem ty dve posledni kapitolky;-) jsem napjata jak dedovi ksandy:-)

7 Ergien Ergien | Web | 29. května 2008 v 23:10 | Reagovat

tak co :-P kdy bude další?? :D

8 iveta iveta | E-mail | 8. července 2013 v 17:19 | Reagovat

ta část kde popusuješ ten svět pod dvířkami je fakt dobrá ... je to hezké si to představovat. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama