Poslední den

28. listopadu 2008 v 21:23 | Nika |  Jednorázovky
Co byste asi dělali, kdybyste věděli, že máte jen poslední den života? Mojí představu tohoto dne jsem se pokusila zachytit do této povídky. Doufám, že se Vám bude líbit.
Nika




Škubnu sebou a probudím se z nádherného snu o velikém parku, plném zelených stromů prosluněných zlatavými paprsky poledního slunce. Ještě chvíli nechám oči zavřené a poté si promnu oči. A v tu chvíli, v tu osudnou chvíli se rozpomenu na všechno, co se dosud událo. Dnes mám zemřít. Jeho tvrdý hlas mě pronásleduje celou tu dlouhou chvíli, než si to úplně uvědomím a poté mi po tváři skápne slza. Jediná, osamělá, ale zcela vystihující moji dosavadní náladu. Zapadnu zpátky do peřin a zachumlám se nejhloub pod všechny přikrývky. Naivně chci utéci před realitou, avšak moc dobře vím, že to nejde.
Nečekala jsem, že poslední hodiny dožiji jako blázen. Je ze mě schizofrenik. Jedno mé já se vlastně těší do pekel, kam se určitě po mém životě dostanu. Těší se a lační po tom zjistit, co se děje, když člověk umírá a co je poté. Chce už najít novou naději, nový svět. Avšak to druhé já, to realističtější se bojí smrti. Bojí se bolesti a toho nového, co po smrti zažije. Co když to vůbec nebude lepší, jak říká Bible, ale vše bude horší? Co když nebude nic? Jen nekonečná tma, prázdnota. Žádné emoce, přátelé.
Po dlouhé době přemýšlení jsem se už asi dočista zbláznila a řekla jsem si, že je to v podstatě jedno. Nikomu nebudu scházet a stejně bych to musela jednou zažít. Vždy přijde smrt, dříve nebo později. Na nikoho nezapomene a nikdy se neslituje. I já jí neuniknu. Ale ono i to má své výhody.
Nakonec jsem se přeci jen vyhrabala z postele, ale na celý svět jsem se mračila. Ani jsem tak nevěděla proč, jako to že se nemohu rozhodnout. Mé nitro se přelo a moje srdce se nemohlo vyjádřit. Ve víru mých myšlenek jsem si uvědomila, že jsem se ocitla ve sprše a padají na mě kapky horké vody,které jakoby ze mě smívaly všechny starosti a problémy, ale ten hlavní nechávaly na svém místě. Když jsem si po dlouhém máčení v horké vodě usušila mé černé vlasy, oblékla jsem se celá do černého.
Zapálila černé svíce a dočetla opravdu krásnou knihu. Nemohla bych zemřít, kdybych nevěděla, jak dopadne. Poté jsem svíce zhasla a uklidila celý byt, umyla nádobí a na starý a opálený kus papíru jsem napsala poslední vůli. Zalepila jsem ji do obálky a na ni dala mou pečeť. Zalila jsem s láskou opečovávané květinky, které nezemřou společně se mnou, ale budou žít dál s novým majitelem tohoto bytu. Vzala jsem všechny své věci a dala je do kufru, který jsem nechala otevřený na posteli. Ještě hodnou chvíli jsem se přehrabovala ve starých věcech, krásných i smutných dopisech, pohledech a různých věcí z mého mládí. S každou věcí v ohni mi tekl větší proud slz, až jsem přes ně skoro nic neviděla a schoulila jsem se do klubíčka u krbu, kde jsem plakala. Jak jsem později zjistila, nikdy jsem neplakala více, nežli teď. Jakoby se každý můj problém, který jsem měla či mám na mě vrhl a všechny dohromady mě uvrhli do vzlykajícího transu. Když jsem se z něho probrala, zjistila jsem, že můj smutek se mnou sdílí i krásné rezavé kotě, které mi leželo u nohou a snažilo se mě potěšit.
Po důkladném se rozloučení s bytem, se všemi věcmi, nábytkem, dokonce i s výhledem z okna jsem ke své nelibosti vzala kotě a dala malé holčičce, která si ho oblíbila. Bude v dobrých rukou, budou ji mít rádi. Říkala si, ale doopravdy se s ním nechtěla rozloučit.
Když zjistila, že zapomněla zamknout byt, musela se vracet nahoru ke svým dveřím, ale nevydržela to a nakoukla dovnitř. Vše bylo tak, jak má být. Vše bylo v pořádku, až na ní. Raději dveře prudce zabouchla a dvojité otočení klíčem jí navždy oddělilo od jejího domova.
Vyšla z vchodových dveří a dala se napravo. Jemný, ale studený vítr jí trochu osvěžil a nutil ji myslet na něco jiného. Pozorovala lidi kolem sebe a říkala si, jak jsou krásně bezstarostní. Nikdo nevěděl, co ji čeká a nikomu by to také nepřála. Každý šel svou cestou, řešil své drobné problémy a naplno žil svůj dozajista ještě dlouhý život.
Šla dál a pohled jí padl na dětské hřiště. Ty jejich veselé a roztomilé tvářičky ji dohnaly k slzám, a tak raději odvrátila pohled a šla pomalu dál. Když konečně dorazila ke svému oblíbenému květinářství, vešla dovnitř a koupila deset krásně rudých růží a jednu černou.
Tu černou držela v rukou a zbožně se na ni dívala, nikdy nic tak krásného neviděla. Držela ji pyšně v ruce a rudé růže, zabalené v papíru nesla v druhé. Když došla na hřbitov a chtěla se rozloučit se svými mrtvými blízkými, došlo jí, že je určitě poté uvidí. Chtěla je však naposledy poctít kyticí. Rodičům dala na hrob pět rudých růží a zapálila svíčku. Poté si k jejich hrobu klekla a brečela. Když už jí nestačily síly na další vzlyky vstala a došla ke hrobu svého nejmilovanějšího. Zemřel v minulém roce a na něj se také těšila nejvíce. Také na jeho hrob položila pět rudých růží, za lásku, kterou jí dával a kterou mu tímto chtěla také dokázat tu svoji a ještě k nim přidala tu černou. Aby věděl, že se mu odevzdala celou svou černou duší. Zapálila svíčku, ale šlo jí to těžko, protože už se schylovalo k večeru a zvedal se vítr. Najednou se naštvala na celý svět, že v jejích posledních hodinách jí ani neumožní spokojenost a znovu se rozbrečela, až na hrobě svého milého usnula. A z tohoto neklidného spánku už se nikdy neprobudila. Zůstala tak navěky.
Druhý den ráno našel hrobník její tělo na krásném hrobě, který patřil chlapci. Dovtípil se, že tato dívka byla jeho milá, také díky tomu, že jednu růži,tu černou, držela v ruce. Zželelo se mu obou mrtvých a na své náklady pohřbil tu dívku vedle něho a navždy jejich hroby spojil krásným, mramorovým náhrobkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ergien Ergien | Web | 28. listopadu 2008 v 23:27 | Reagovat

ouch... :D poněkud depresivní :D ale jinak moc pěkně napsané :) jenom mi moc nesedí, jak je ten začátek psanej v první osobě (to by nevadilo), ale  je psanej jakoby v budoucim čase, a to mi prostě nesedi. :D ale zjistila sem, ze mi to nesedi u nikoho :D takže si to neber nijak k srdci :-P je to opravdu pěkné a procítěné... ;)

2 Beltrix Beltrix | Web | 12. prosince 2008 v 21:35 | Reagovat

Na mě až příliš smutné.

3 Mrs.Bankovka Mrs.Bankovka | Web | 25. prosince 2008 v 19:46 | Reagovat

Ahoj,u mně na blogu je rekord v komentech tak se prosím zapoj!!!

Ps:Hezký blog! :)

4 Eridani Eridani | Web | 27. prosince 2008 v 11:00 | Reagovat

Ano, trošku depresivní... a smutný, ale opravdu nádherný!!! Máš skvělej design, opravdu, ale jestli jde o ty reklamy, tak tady teda vopravdu hodně vaděj, protože to záhlaví je pak takový rozházený. No nic, určitě pokračuj ve svojí tvorbě *de ti to moooc dobře a taky ti přeju, aby už konečně zrušili ty reklamy. Tfuj, jak to pořád blikotá.

5 seeker seeker | Web | 19. ledna 2009 v 14:32 | Reagovat

"hrobník kope hrob na svoje náklady" :) hezky

Jinak povidka dobra, ani ne tak moc depresivni, jak tady nekteri tvrdi. Nad stejnym tematem jsem uvazoval dneska v tramvaji, kdyz jsem jel rano do prace...

Kdysi jsem napsal fantasy povidku na celkem podobny tema... mrkni jestli chces...

http://bj.eiecon.net/povidka-posledni-sen/

6 Any Any | Web | 25. ledna 2009 v 12:53 | Reagovat

Ahoj můžeš pro mě hlasovat na http://monulecky.blog.cz/0901/1-kolo-sonb...byla bych ti moc vděčná....

7 Beltrix Beltrix | Web | 27. ledna 2009 v 19:20 | Reagovat

Copak je s tebou, že nic nového nepřidáváš? Neusnula si zimním spánkem?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama